Úlovkem z Liverpoolu a mého milovaného knihkupectví Waterstones, je kniha 642 things to write about. Jak název prozrazuje, je to pracovní kniha s 642 náměty, o čem psát. Skvělá věc pro ty, kteří by rádi psali, ale nevědí moc, jak začít.

Díky této knize se určitě rozepíšete a možná i narazíte na téma, které vás inspiruje natolik, že toho budete chtít napsat víc a víc, až to vydá na jinou knihu. Co mi přijde obzvlášť dobré, je, že máte ke každému tématu určený prostor. Učí vás to vyjadřovat se přesně a nepindat – mně se to rozhodně šikne.

Název kategorie “Výzva přijata” jsem si ukradla z mého oblíbeného seriálu HIMYM. A v případě 642 things půjde o výzvu (a tohle asi nebude překvapení) zpracovat všech 642 námětů. To není malé číslo, takže jsem přemýšlela, jak často psát. Za pomoci kalkulačky jsem zjistila, že kdyby výzva zněla: zpracovat jeden námět týdně, dotáhnu ji do konce za 12 let! Jo! To je větší závazek, než jsem schopná zavázat. Tak jinak. Každý den to nedám, zkusím každý druhý den. Dojednáno! Témata budu vybírat náhodně. Vyberu si něco, na com mám zrovna chuť a čas. Pevnější závazky ode mě nečekejte, i tohle je výzva. Přijatá.

Část 10: Prezidentův seznam osobních úkolů

Aby bylo jasno, mluvím tady o “prezidentovi”. Když jsem si přečetla zadání, napadl mě automaticky Obama, ale rozhodla jsem se zůstat při zemi, tedy spíš ještě pod (její) úrovní.

Tady je ten jeho “to-do list”:

  • Zeptat se manželky, kam dáváme starý noviny.
  • Najít brýle na čtení (zeptat se na ně manželky).
  • Kouknout do starých novin po tom článku od Peroutky.
  • Připomenout Jiříkovi, ať koukne do starých novin po tom článku od Peroutky.

Část 9: Popište moment, ve kterém jste cítili fyzickou bolest

Fyzická bolest na třetí, nebo-li tři navazující a násobící momenty, to je můj příběh.

Jsem klasický odpůrce cvičení ve stylu hromadných hopsaček. Čili skupinových lekcí, při kterých hejno žen poskakuje v rytmu a poslouchá od své drezérky výrazy jako “zadeček” a “pravá nožička”. Nevím tedy, co jiného jsem čekala od cvičení s názvem “bosu”. Hned v úvodu nastoupilo několik “nožiček” a “zadečků” v řadě. První moment fyzické bolesti. Předkomnata pekla, které následovalo po jednom nevinném (zároveň nepopírám, že klidně i nešikovném) došlapu na balanční podložku. Lupnutí v lýtku a neskutečná bolest. Moment číslo dva. Už jsem to jednou zažila na tenise, takže jsem věděla hned kolik uhodilo – utrhla jsem si několik vláken lýtkového svalu (miniaturní část svalu, v protikladu k bolesti, kterou to způsobuje). Na rozdíl od drezérky, která mi doporučila, ať dál cvičím opatrněji. Cvičila jsem – odskákáním po jedná noze do šatny. Na tu “nožičku” s natrženým svalem se prostě nepostavíte, ani na “špičičku”. V šatně jsem si vyčerpaně sedla a bulela bolestí manželovi do telefonu, ať si pro mě přijede. Po čtyřech týdnech jsem byla jakžtakž schopná si na tu nohu stoupnout. Následovala třetí fáze fyzické bolesti. Uvědomění si, že plánovaný a zaplacený prodloužený víkend v Barceloně je holý nesmysl a belhání po památkách by odpovídalo výkonu netrénovaného maratonského běžce.

Závěr? Je to pět let a v té Barceloně jsem ještě nebyla. A pozitivní závěr? Žádné podobné bolestné momenty na to nenavazují.

Část 8: Nejstarší věc v mém vlastnictví

Musela jsem projít dům, rozhlížet se a cestou trochu popřemýšlet. Hodně věci vyhazuju (předávám dál), takže dlouhodobě se u mě moc věcí neudrží, nemají šanci zestárnout. Ledaže k nim mám citový vztah, a to k věcem nemívám. Musí to tedy být něco, co jsem podědila. Věc, o které budu mluvit, možná není nejstarší, ale celkem stará je a chce se mi o ní psát. Takže je to: banjo, které mám po tátovi. Neumím na něj hrát, je v havarijném stavu (po tom, co si ho vzal do parády synovec – ne, nemyslím, že to, co s ním prováděl, se nějak týkalo hudby) a vlastně ho ani nemám doma. Ale je v mém vlastnictví a mám s ním velké plány. Nechám ho zrenovovat a naučím se na něj zahrát alespoň jednu skladbu. Nebo ho nechám zrenovovat a budu ho mít jako bytovou dekoraci (pokud se ukáže, že už nemůže sloužit svému původnímu účelu). Krásné staré banjo, nyní oficiálně titulované, jako “nejstarší věc v mém vlastnictví”.

Část 7: Třicetiletá lež

Když může třicet let trvat válka (i víc), proč by nemohla lež. Pokud je dostatečně dobrá a promyšlená a někdo má dostatek energie ji udržovat při životě. Je mi dost let na to, abych takovou třicetiletku měla v arzenálu. V deseti letech už jsem pravděpodobně lhát uměla. Možná mám lež, kterou jsem před třiceti lety vypustila, a nikdo mi doteď neřekl “Tak to kecáš!” Pravděpodobně proto, že to bylo něco tak nedůležitého, že to nikomu nestálo za to. Rozhodně nemám nic, co bych třicet let přiživovala, aby se na to nepřišlo. A pokud ano, určitě si to nezaslouží označení “třicetiletá lež”. To musí být něco, kde pořád trvá riziko průšvihu, který by nastal, kdyby se to provalilo. Něco jako levoboček, vykradená banka, nevěra s manželkou kamaráda, zfalšované maturitní vysvědčení, spolupráce s tajnou policií, mrtvola zabetonovaná v terase. A nebude žádná lež, když řeknu, že něco z téhle kategorie ani ve svém lhářském arsenálu nechci. Úplně mi stačí moje standardní lži jako “moc jsem si pochutnala”, “ne, nevadí mi to”, “nevim, já to nesnědla”, “jo, už jsem to dodělala”, “ještě to nemám úplně hotový, ale pracuju na tom”.

Část 6: Co jsem měla k snídani

Téma pro psaní jsem si dnes nevybrala náhodou. Věděla jsem, že jdu s kamarádkou na snídani (v rámci našeho SnídaněFestu 2016), a že tedy bude o čem psát. Ne o dva dny starém krajíci s marmeládou, ale o Benediktovi. Ne o Cumberbatchovi, ale o vejci. Mém oblíbeném symbolu pořádné snídaně. Pošírované vejce s dekadentně se roztékajícím žloutkem, opečený křupavý toast, orestovaná šunka od kosti, našlehaná holandská omáčka…Sousto poskládané tak, aby obsahovalo každou ingredienci z této hromádky. Tak si jej nejlíp užijete, v té kombinaci svěžího letního rána, farmářského venkova i tak trochu snobské městské kavárny. A vzácnosti. Tahle snídaně totiž není určená pro každý den, proto se nikdy nepřejí. Vlastně jako ten zítřejší krajíc s marmeládou.

Část 5: Napište báseň o rajčeti

Pasírka z ráje

Proč nejíš rajčata?

Ptal jsem se děcka.

Vždyť jsou tak lahodná!

Není tam pecka!

Cítíš tu vůni? To rajské pokušení?

A dítě řeklo, nad kečup však není!

Část 4: Vyberte si diktátora a napište o jeho imaginárním ránu nebo dnu, zaměřte se na banality (trávení, spaní, ústní hygiena)

Dnes se Kim Čong-un probudil o pět minut dříve než obvykle. Tato nehoráznost si vyžadovala okamžité vyšetřování včetně bezodkladného potrestání pachatele. Obvyklá ranní rutina byla výjimečně odložena. Do předsálí Kimovy ložnice byl povolán velitel vyšetřovatelů nepravděpodobných zvuků, velitel vyšetřovatelů obvyklých zvuků, vedoucí oddělení pro dodržování vůdcova harmonogramu, vrchní komisař pro dohled nad nočním klidem i zástupce velitele vykonavatelů vůdcovy ranní rutiny. Velitel vykonavatelů vůdcovy ranní rutiny nebyl pozván s ohledem na nemilost, ve které se ocitl kvůli včerejší ranní koupeli, jejíž teplota se vychýlila o 0,2 stupně Celsia mimo přípustnou odchylku. Skupinu osob povolaných k vyšetřování doplnil nejvyšší vůdcův sekretář a Kimova sestra. Komise prozkoumala všechny dostupné materiály a předložené důkazy. Následně převzal závěrečné slovo Kim Čong-un a doporučil komisi zvážit možnost, že odpovědnost za jeho brzké probuzení nese velitel vykonavatelů vůdcovy ranní rutiny, protože Kim nemohl dospat obavami, že jej opět čeká ranní koupel v nepřijatelně chladné vodě. Po krátké poradě se komise jednohlasně shodla na zodpovědnosti velitele vykonavatelů vůdcovy ranní rutiny a na odpovídajícím trestu: naložení pachatele do vany s vodou o konstantně udržované teplotě 5 stupňů Celsia na dobu jenoho týdne. Jak (zcela s ohledem na svou humánnost a zásadovost) podotkl vůdce, je na obžalovaném, jak se s tím popere. Na místo velitele vůdcovy ranní rutiny byl s okamžitou platností jmenován přítomný zástupce odsouzeného velitele. Teprve poté mohl do vůdcových komnat nastoupit tým 26 dospělých a 2 dětí připravený vykonat své obvyklé ranní povinnosti.

Část 3: Něco, čeho vždy lituji, že jsem řekla

Nic takového není. Spíš stále lituju něčeho, co jsem neřekla. Dokonce přemýšlím, že na svém blogu založím kategorii “Co jsem měla ještě říct”. Co z toho vyplývá? Buď mám obrovskou hromadu sebeovládání, nebo jsem srab a neřikám kvůli tomu věci, kterých bych pak mohla litovat. Nejspíš je to v kombinaci. Sem tam i něco ne zcela vhodného řeknu, ale málokdy toho lituju, protože když se to stane, dříve či později to dám do pořádku. A nebo včas usoudím, že jsem to měla říct, a není čeho litovat.

Část 2: Nalezení pytle peněz

Občas nad tím přemýšlím. Je to souboj dobra a zla. Hodnot a představ. Odvezdat nález, nechat si ho? Ani v jednom případě bych už pak nikdy klidně nespala. Tedy pokud by šlo o pořádný balík. Třeba si užívám peníze, které někdo hodný moc potřeboval. Třeba mě najdou a zavřou. Policie. Třeba zabijou. Mafie. Třeba jsem si je měla nechat. Třeba jsem si je měla nechat a rozdat chudým. Třeba by se u mě měly líp než u majitele. Třeba…

Část 1: Kde byste teď byli, kdybyste si vzali svou první lásku?

V hajzlu. Bydlela bych na vesnici, měla špatnou práci a po nocích bych vyhlížela manžela vracejícího se ze čtyřek, náleven této kategorie nebo těch sousedčiných.

Má první láska byl takovej ten okouzlující hajzlík – hezký, vtipný, chytrý, ale taky prolhaný, nestálý a nespolehlivý. Držel by mě za nohu, ustrnula bych ve vývoji jako on… Vyžilá, vyhulená čtyřicítka zbavená všech ideálů.