Pokud mě přepadne chvilka žárlivosti, tématem vzbuzujícím tuto negativní emoci je většinou dobrá paměť. Ve vlastnictví jiné osoby. Obvykle závidím lidem, kteří z hlavy sypou věty jako “O tom psal už v padesátém šestém Němčanský ve své stati o kvantové teorii neviditelných mluvnických pádů”. Chrlí jména, data a další hromady faktů. A většinou ve správném kontextu. Pokud jde o fakta a údaje, já se většinou vyjadřuju v těchto větách: “Jooo, to mi něco připomíná. To bylo něco jako… Četla jsem o tom v tom. Nemůžu si vzpomenout, jak se to jmenuje.”

Nedávno mě kamarádka dokonce překvapila informací, že jsme měli na gymplu výtvarku. Ne že bych byla studentkou s úplně pravidelnou docházkou, ale nemůžu si vzpomenout na jedinou hodinu.

A tak je to skoro se vším. Pokud nejde o příběhy a okamžiky spojené s nějakou emocí, nepamatuju si skoro nic.

Paměť je proto téma, které mě zajímá a věnuju mu nemálo myšlenek. Prostým pozorováním jsem přišla na to, že to možná souvisí s pravou a levou hemisférou, nebo jinou (víc trendy) teorií o fungování mozku. Protože (když to hodně zobecním) lidé, kteří mají dobrou paměť, pokulhávají s tvořivým myšlením a naopak. Nějak to tedy bude souviset i s konvergentním a divergentním myšlením. A možná jenom geniové mají obé v dostatečně rozvinuté rovnováze. Já to tedy určitě nebudu.

Teď už ale k té pochvale špatné paměti

Miluju detektivky, v jakékoliv podobě – knižní, filmové, seriálové. Tedy hlavně ty napínavé, kdy potřebuju vědět, jak to dopadne, ne ty strašidelné, nerada se bojím. Pohání mě zvídavost, ne strach.

A velkou výhodou špatné paměti je, že se můžu na detektivky dívat (číst je) stále dokola, protože v devadesáti procentech případů si nepamatuju, kdo byl vrah a jak to vlastně celé bylo. Někdy dokonce sama sebe přesvědčivě přesvědčím, že si to pamatuju, a pak se nestačím divit, jak jsem vedle. Konce známých detektivek mi tedy často přinášejí dvojnásobné překvapení.

A s ohledem na skutečnost, že zvídavost a radost z objevování je má nejmilejší vlastnost, je špatná paměť skutečným požehnáním. Vždyť můžu zvídat pořád dokola. Proto “přepisuju” úvod tohoto výkřiku a končím se žárlením na všechny ty lidské slony. Přijít o všechny otazníky a všechno si pamatovat musí být přece příšerná nuda.