…se mi líbil.
Po přečtení knihy, která mě osloví, mívám chuť (resp. myšlenku, resp. chutnou myšlenku) napsat autorovi a poděkovat za jeho práci. Dát mu vědět, co mě oslovilo a proč. Zatím jsem to nikdy neudělala. A nenechte se mýlit titulkem, neudělám to ani teď. Z vidiny dopisu je realita běžné recenze. Recenze knihy Tohle byl můj pokoj od Natálie Kocábové.

Knihu jsem si nekoupila, vyzívavě po mně pokukovala v knihovně. S úspěchem, odnesla jsem si ji domů. Ale dala jsem si ji na seznam přečtených knih, které nevlastním, a tento jejich stav plánuju změnit. Protože svět je v pořádku jenom tehdy, máte-li doma všechny knihy, o kterých si myslíte, že je mít máte. Což je vlastně špatná zpráva o stavu světa.

Zpátky ke knize. Co je pilířem příběhu? Hlavní hrdinka, sedmadvacetiletá Alma Bauschová se svým mrtvým kamarádem Frankem Kostelem, t.č. duchem, na cestě po gatech. Cože? Jo, je to tak. Originální, velmi hloubavý, sebeodhalující příběh popírající všechnu logiku, tedy tu očekávanou. Existencionální román, ve kterém nic není, jak se zdá. Na první pohled. Román o strachu ze smrti i ze života. Román, který vás zavalí tunou slov, myšlenek, hypotéz a emocí. Román plný zajímavých scén, absurdních, až surrealistických, delirijních.

Knihou prochází tolik dimenzí a časoprostorů, že jsem se v nich poztrácela. Chvíli jsem hledala logické souvislosti, ale neměla jsem sílu (a dostatečně vyvinuté logické myšlení) je dotáhnout do konce. Asi jsem potřebovala tu mapu, o kterou v příběhu jde. Mapu, co se smrtí i se životem. Jako kdyby hlavní hrdinka sama nevěděla, ve kterém časoprostoru se usadit a které cesty se chytit.

A to mám vlastně ráda. Baví mě, když v příběhu trochu plavu a nutí mě přemýšlet a hledat. Ucelené, uhlazené, stereotypní příběhy, ve kterých přesně vím, co se stane na další straně, mě nudí. Ale chápu, že to nebude čtení pro každého. Jestli potřebujete příběh, který někde začne, předvídatelně se vyvine a řádně skončí, nečtěte to. Nebo naopak ano, čtěte, a zkuste hledat zalíbení v tom, co obvykle není váš cup of story.

Rozhodně je Pokoj jedna z nejzajímavějších věcí, které jsem poslední dobou četla. Oceňuji hlavně bezbřehou fantazii, opírající se o velmi slušné penzum znalostí, rozhled a inteligenci. A také témata, která hlavní hrdinka řeší, a mně jsou podobně blízká: smrt, tělesná váha, kniha Bratři Lví srdce, Woody Allen,…

Mimichodem to byla má druhá kniha od Natálie Kocábové, kterou jsem četla. První byla Schola alternativa. Pamatuju si jediný: moc se mi nelíbila. Přišlo mi to divný, pozérský. Buď tedy vyzrála autorka, nebo čtenářka. A třeba by se mi to dnes líbilo.

Co jsem si vypsala a proč

Proč se o tom zmiňuji? Protože mi připadá zajímavý, jak si každý ve stejné knize vybereme úplně jiná slova a myšlenky, které nás zaujmou. Ze všech těch řádků na nás nejvíce vystupuje to, co se nás bytostně dotýká. Jedna dobrá kniha se tak dá číst na tisíce způsobů. Pokud zvládne nasbírat tolik čtenářů.

• “Nebyl to ten den. Ten přijde zítra. A “zítra”, jak je asi patrno, může přijít zítra, nebo kdykoliv jindy. To je výhoda lidí jako já, pro něž je čas ryze spekulativního charakteru.”

Proč? Protože i pro mě je čas ryze spekulativního charakteru. Nejsem a vlastně nechci být v něm ukotvená. K neradosti ostatních.

• “Člověk se dostal do úzkých, pokud se rozhodl mít ho nerad, v podstatě totiž nebylo proč. Pravda je ovšem taková, že po nocích na dně skříní tajně lovil v učebnicích jedničky a přes den tvrdil, že mu samy lezou do postele.”

Proč? “Tajně lovil v učebnicích jedničky.” Krásný způsob, jak vyjádřit neautenticitu a pokrytectví a honbu za formálním úspěchem.

• “Jednou bych se ráda dožila toho něco neposrat. Dotáhnout to do konce.”

Proč? Taky si to přeju. Moc.

• “Léta psaní a tiché rétoriky mě vyzbrojily smrtícím koktejlem argumentů.”

Proč? Tichá rétorika je úžasný termín. Pro ty z nás, kterým v hlavě neustále běží úžasné proslovy, za kterými ta hlasitá rétorika vždy pokulhává.

• “Za nás zemřel Frank, abychom si mohli po zbytek životů říkat, že se nám nic podobného dvakrát nemůže stát.”

Proč? Pokud máte ve svých životech tragickou smrt, snažíte se spoléhat na statistiku. Že nic podobného se dvakrát nemůže stát.