Miluju ty dny, do kterých se vejde všechno, povinnosti i zábava, radost i rozvoj. Někdy mám naopak tak zbytečnej den, že kdybych ho věnovala na charitu, udělala bych líp. Ale tenhle čtvrtek to fakt nebyl.

Ráno mě probudil hysterák sousedovic psa o třičtvrtě hodiny dřív, než bych chtěla být vzhůru. A zcela v protipólu k běžné ranní situaci, jsem se rozhodla, že nemá cenu ležet v posteli, zírat do zdi a vnitřně se vyvztekat na maximum. Místo toho jsem si užila neplánovanou půlhodinku v posteli s knížkou (Velký dům).
Od půl desáté jsem šla na pilates a doplnila si snídani o dávku endorfinů. Zřejmě mi to bylo málo, takže jsem si dala časný oběd v Sushi Time. Vychutnávala jsem si chicken korma, pozorovala spolustrávníky a četla si u toho knížku (Kdo je to sakra Kafka?).
Následovalo pár hodin práce ve studovně Národní knihovny (psala jsem článek a obchodní prezentaci pro jednu firmu a prokrastinovala jenom pár minut, na článcích z Digineff.cz). A pak jsem potřebovala pozabíjet trochu času a zakázala jsem si jít do knihkupectví, takže jsem skončila v mém oblíbeném Van Graafu, kde se dají ve výprodejích sehnat krásný a kvalitní kousky. A taky že tam zase byly! A dva z nich už nejsou, protože je mám teď ve skříni já. Krásný smaragdový Esprit top za čtyři stovky a luxusní šaty Lavand za devět stovek. A ušetřila jsem skoro tři tisíce. No nejsem já dobrá hospodyně?

Ty šaty jsou fakt krásný (hezčí než na fotce) a jsou ze zajímavého materiálu, který drží tvar a nemačká se. To jsou kvality, které oceňuju nejen u oblečení. Pak jsem šla do Světozoru na Normální autistický film (a v pondělí o něm napsala článek). Nakoupila v Delmartu a jela domů vlakem. To mám ráda, ani po tisící nepřestanu mít pocit, že jsem na výletě. Narozdíl od nechutnýho nádraží na Černým Mostě a příšerný utahaný jízdy autobusem. Cestou od vlaku domů jsem poslouchala Lyre le temps. Ti mě zaručeně dostanou ze špatný nálady a tu dobrou několikrát násobí.
Doma jsem se sice na závěr dost přejedla kachním rillettes, což tedy nebyla dokonalá tečka skvělého dne, ale holt jsem neuměla v nejlepším přestat.

Chybí tam to Angelato

Ano, to čeká na vlastní odstavec. Cestou mezi knihovnou a Van Graafem jsem si zašla udělat chuťovou radost do Angelata, které je po zimní přestávce už zase otevřené. A je v novém designovém kabátě. A s novým systémem. Zaplatíte velikost porce a vedle hlásíte, co chcete. Skvělá zmrzlina se naštěstí nezměnila. Dala jsem si oblíbený slaný karamel a baccio (navzdory předsevzetí, že si dám jenom jednu porci). Pokusila jsem se to vyvážit tím, že jsem do espressa odmítla cukr.

Sedla jsem si a vychutnávala dění. Naprosto výjimečné v tom, že se tam skoro nic nedělo. Což dokládá fotka opuštěného pultu. Něco takového v teplejších měsících už nezažiju. A pak přišel pes a řekl si o vanilkovou. Jo, bylo by to super. Ale měl tam paničku. Jenom ta fotka mi takhle přišla lepší: pes čekající na zmrzlinu. Navíc pes, který ví, kde zmrzlinu umí.

Stejně jako já. Angelato miluju, byla to jedna z prvních pořádných zmrzlináren v Praze. Těch už je tedy víc (a možná i některé lepší), ale Angelato mi zůstalo přimrzlé k srdci.

Oh, it’s such a perfect day
I’m glad I spent it with you, my dear Angelato…