Tohle bude krátké. Z jediného důvodu. Navzdory vrozené kritičnosti, šťouralství a hnidopišství mě život naučil, že soustředit se na to dobré a pozitivní je (velmi ve zkratce) lepší. A takový chci, aby byl i tenhle blog. Ale občas i temná strana zvítězí. Jako v případě téhle knížky.

Stalo se to hned poté, co jsem dočetla perfektní Děti chovatelů slonů (opěvnou ódu snad dopíšu v jiném článku) a vznášela se na obláčku s názvem “naprostá literární meta”. A dostalo mě to nepřipravenou. V knihovně jsem sáhla po náhodné knize (občas to tak dělám a věřím, že mi Vesmír přihraje něco, co by zůstalo analytickým výběrem opomenuto) – Ivan Galambica: 6 pojednání o životě. A nestačila jsem se divit. Z obláčku následoval prudký pád až na literární dno. Ta knížka ve vás vyvolá hromadu otázek. Ta hlavní by asi zněla: Jak to někdo mohl vydat tiskem?

Je to skutečnost, nebo jsem v nějakém literárním matrixu?

Text literární kvalitou připomíná průměrný výkon žáka sedmé třídy ve slohovém cvičení, jenom se autor trochu rozepsal, na tři sta stran. A to bez alespoň minimálních znalostí o psaní, literárních formách a stylech. Amatér, který chytil slinu. Takové věci se můžou stát, ale měly by končit maximálně na dnech těch úplně nejspodnějších šuplíků. Ve stručnosti: chování postav je nekonzistentní, jejich rádoby zajímavě propojené příběhy jsou povrchní a umělé, dialogy nereálné. Autor se snaží psát až absurdně spisovně, což znamená pouze to, že kniha je plná slov jako “již” a “říci”, ale zároveň taky základních pravopisných a faktických chyb a nelogických nesmyslů.

Ukázka snad lépe napoví

“Tedy rozvedený je Jiří možná již tak dva měsíce, ale minulý týden to všechno nabylo pravomocnosti a vůbec se to prostě všechno uzavřelo. Takže se teď tedy (napodruhé) definitivně odstěhoval z bytu. Napodruhé proto, jelikož napoprvé se odstěhoval během léta, na chatu. Nechtěl žít v jednom bytě se svojí (stále ještě) manželkou. Možnost odstěhovat se na chatu se mu zdálo jako velmi dobré řešení. Ale jelikož se jednalo skutečně jen o takovou zahradní chatku, pro takové to víkendové přespání, Jirka zjistil, že dlouhodobě se tam bydlet nedá. Byl tam jen do podzimu. Snažil se to vydržet, jak nejdéle to na chatě šlo, protože se ženou, která se s ním rozváděla, prostě bydlet nechtěl. Nakonec ovšem musel (chtě nechtě) rezignovat a alespoň na čas se vrátit do jejich bytu. Bylo to na podzim, když už se na chatě trvale žít nedalo. Stále ještě nebyli oficiálně rozvedeni, rozvod probíhal a Jirka se tedy vrátil zpět do bytu. Jakmile ale rozvod nabyl pravomocnosti a jakmile se naskytla možnost pronájmu bytu, Jirka neváhal a odstěhoval se. Již podruhé a definitivně.”

Pozitivní závěr

Jedno tomu upřít nemůžu, i přes údivem vykroucený krk a hysterické záchvaty smíchu nad obzvlášť vydařenými nesmysly, jsem to dočetla do konce. Respekt.

A pokud se to někomu líbí, vlastně proti tomu nic nemám. Umím si představit, že to má své publikum. Jenom já už jsem poučená a pobavená dost, tak mně, Vesmíre, přihrávej radši něco jako jsou ty Děti chovatelů slonů.

Jak to jenom pozitivně uzavřít? Asi takhle: Pokud máte jakékoliv literární ambice, jděte po nich, protože možný je opravdu všechno!