Na pracovním stole se mi vrší hromádka knih. Přečtených, neroztříděných zpět do knihovny, protože si pořád myslím, že o nich napíšu na blog. Jsou to knížky, které mi přišly dost dobré, abych o nich napsala, ale neprobudily ve mně potřebu psát celý dlouhý článek. Věnuju jim tedy prostor v “přečtené hromádce”.

Michal Vrba: Prak

Zajímavý příběh, solidně napsaná knížka. Místy se četla sama. Podle mě dobrá prvotina. Co mě zklamalo, byla nelogičnost objevení deníků hlavního hrdiny. Vidím to asi takhle: Když lezu do nízkého dřevníku pro dříví a praštím se do hlavy o trámek, neohmatávám ten trámek celý až bůhvíkam jenom proto, abych zjistila, o co jsem se praštila. Rána. Auuuu. Co to sakra je? Aha, trám. Nebo ne??? Ohmatám ho dalšího půl metru, třeba se tam mění v letadlo. Tak ať vím přesně, o co jsem si ji vlastně ťafla. A to jsem nadprůměrně zvídavá osoba. Fakt ty deníky nešlo nalézt jinak? Podobné nesmysly mi vždy uvíznou, a je to škoda, vytvoří to takové omaštěné prizma. A chvíli mi trvá, než to vyčistím. Ale jinak pěkný, hlavního hrdinu jsem jak nesnášela, tak mu přála, ať mu to nakonec dobře dopadne. A mladá holka, nálezkyně deníků, byla moc fajn. A hlavní komouš příběhu byl stavěn do dost nelichotivého světla, to mám taky ráda.

Mitch Cullin: Mr. Holmes

Jaký je 94 letý Sherlock? Víc citlivý, víc zapomnětlivý. Není to moc detektivka, spíš příběh o vztazích a stárnutí. A emocích. Ano, v souvislosti s Sherlockem. Líbí se mi, že je to jiné než ostatní SH příběhy a zároveň to do celého sherločího konceptu pěkně zapadá. A je to hezky napsané.
A potěšila mě sociologická znalost autora, který ústy Sherlocka zmiňuje fakt, že vypravěč jeho příběhů John Watson nechápe rozdíl mezi indukcí a dedukcí. V příbězích Sherlocka píše John o tom, že Sherlock používá dedukci. Což se všeobecně vžilo. Ale není to pravda, proces usuzování slavného detektiva je naopak indukcí. A Cullin tak hezky řeší dilema: navázat na tradici a používat výraz dedukce, i když víte, že je to nepřesné použití? Nebo se vyjadřovat nepřesně v souladu se silně zažitými zvyklostmi ale žít s vědomím, že píšete nesmysly? Co by na to asi tak řekl Sherlock???

Jo Nesbø: Krev na sněhu I

Řada lidí, se kterými mám podobný literární vkus, Nesbøho nemusí. Je na ně moc drsný. Většinou začali jako první číst Sněhuláka. Že jim přišel drsný, chápu. Že začínají sérii z prostředka, nechápu vůbec. Já ho každopádně miluju a konečně jsem se dostala i k jeho novým příběhům.
Krev na sněhu je kromě zabíjení také o vytváření svých příběhů. O tom, že realita není jenom jedna, ale každý si ji upravujeme do svého vlastního příběhu, kterému věříme. A to se mi právě na Nesbøm líbí, jeho příběhy plné mrtvol mají vždy nějakou další (společenskou, psychologickou, filozofickou) rovinu.
Závěr? Knížka se mi líbila, ale Harry Hole je prostě Harry Hole.

Rowlingová, Tiffany, Thorne: Harry Potter a prokleté dítě

Tohle byl tak trochu/hodně (nehodící se škrtněte) jiný Harry Potter. Ale ve finále jsem byla ráda, že ty Harryho příběhy žijí dál. A věřím, že i dál budou. Přesto to začalo úplně jinak:
“Cožeee? To to nemohl někdo přepsat do normálního textu?” hysterčím na manžela v knihkupectví. Z knížky na mě zíraly divadelní dialogy. Věděla jsem, že jde o divadelní hru, ale nějak naivně jsem se domnívala, že tu hru vzali a přepsali ji do románové podoby. Slovo naivně podtrhávám.
Nakonec se mi to líbilo. Pokud znáte příběhy HP zpaměti, poradíte si i bez popisů mezi přímou řečí. A zapojíte víc fantazie.
Nová čarodějnická generace mě bavila. Autoři se i docela dobře popasovali s cestami v čase. Obecně je nemám moc ráda, zůstávají po nich nelogické díry. Ale tady to fungovalo dobře.
A ještě jedna poznámka. Nedávno jsem se snažila nevlastního syna infikovat láskou k Harrymu. Tak že si ho spolu budeme číst. Nebavilo ho to. Asi ještě nedozrál. Ale zaujala mě jedna věc. Jak “špatně” je první díl v porovnání s posledními napsanej. Jasný potvrzení skutečnosti, že trénink dělá mistra. A že to platí pro každého, i pro Rowlingovou.

Guy Delisle: Šen-Čen Cestovní deník z Číny

Knížky od tohoto komiksového autora kupuju manželovi. Nejen proto, abych si je od něj mohla půčovat a zabila tak dvě mouchy jednou plácačkou. Má je taky rád (a to je ta větší moucha). Guy Delisle v nich vypráví příběhy ze svého života. A že to je zajímavý život.
Tentokrát je se svým životem v Číně. Pracovně. Dohlíží tam na animátory. A je to dost děs. Navíc nemá s kým mluvit, co dělat.
Tak popisuje všední život, běžný, opakující se den. Všímá si tedy maličkostí. Třeba každý den sleduje měnící se plíseň pod sklem na stole, která se vytvořila po vylitém kafi. Ale občas křivka vyletí strmě vzhůru. Díky výletům, náhodným setkáním. Ale zásadní je scénka, kdy na tržišti uvidí člověka uklouznout po banánové slupce. Neuvěřitelné. Myslel si, že něco takového se děje jenom v komiksech. Jeho jinak otravný a opuštěný pobyt jako by najednou dával smysl. Jel do Číny, aby viděl uklouznout člověka na banánové slupce. A to je podle mě bezvadný poselství.

Sorj Chalandon: Návrat do Killybegs

Víte, co říkají stromy,
když se do lesa zakousne sekyra?
“Podívejte! Topůrko je jedním z nás!”
Zeď v Belfastu

Tak začíná příběh o IRA a jeho bojovnících. Hezky pozitivně, s nadějí a s barvou. Protože tak, jak já to čtu, je tahle kniha hlavně o tom, že nic není černobílé. V případě konfliktů, vyhraněných situací a mediálních bublin (pod to vlastně často spadá oboje výše uvedené) máme přirozenou tendenci postavit se na jednu stranu a přehlížet její nedostatky a přehlížet i plusy protistrany. I když si je často podvědomě uvědomujeme, jakmile se jednou rozhodneme, bojujeme za svá rozhodnutí. A to podporuje černobílé vidění světa.
Ve skutečnosti nejde o žádnou masu/stranu/skupinu, ale vždy o individuální osobnosti a jejich příběhy. A tak bychom se na svět měli dívat. Nejsou ti zlí a ti hodní. Existují různé charakteristiky, různé reakce a různá soukolí. Není nutné strkat lidi jenom do dvou šuplíků.
A na hromádce k přečtení už na mě čeká Chalandonova Čtvrtá zeď.