Dá se filozofovat o dámských šatnách? Jistě! Filozofovat se dá o všem. Filozofie je zkoumání skutečnosti, světa a člověka. A málokde lze zkoumat člověka detailněji než v šatnách.

Byly jste někdy v dámských šatnách? Přemýšlíte tam nad něčím? Nebo se prostě převlečete, umyjete a jdete?
Já tam obvykle přemýšlím. Vlastně obvykle přemýšlím všude. I proto jsem vždy nejpomalejší článek v rámci skupiny.
Nejčastěji přemýšlím nad chováním ostatních žen. Ty, co tráví většinu času v šatně nahé, se chtějí předvést? Nebo jsou vychované tak, že je pro ně nahota přirozená? Ty, co se oblečou rychlostí blesku a vždy důsledně kryjí ručníkem, se stydí za své tělo? Ne vždy je ta ochota k odhalování se v přímé úměře k tělesné estetičnosti, takže motivy i sebehodnocení jsou určitě různé. Do hlavy si zatím bohu(žel/dík) nevidíme.
A co je vlastně tělesná estetičnost? A existuje dokonalé tělo?
Určitě. Pro každého jiné. Baví mě sledovat lidi, kteří sledují jiné lidi a číst jim ve výrazu. V šatnách je takových příležitostí spousta, hotová kniha. Téměř všechny ženy po očku sledují ostatní. A pak následuje srovnávání. Se sebou. A se svou představou dokonalého těla.

Počátkem filozofie je údiv. A občas se v šatnách divím hodně

V mé tváři byste mohli číst závist k nositelkám menších prsou. Třeba. Nebo hezkého opálení. Malého zadku. Sebevědomé chůze.
Ale zase tolik to srovnávání neřeším. Už jsem toho viděla v životě dost a většina lidí fakt není “dokonalá” (ve smyslu nějakého módního diktátu) a přesto jsou pro někoho sexy. Navíc nejsem velkým příznivcem nahoty, mám lidi radši oblečené.
Ale jsou ženy, při pohledu na které se vyloženě divím. Jedna taková chodí do stejné šatny. Ale hraje tam jinou ligu. Když jsem ji viděla poprvé, oblékala si tílko a já naprosto uhranutě sledovala, jak jí při tak obyčejném pohybu hrají na zádech svaly pod pevnou kůží. Nikde ani gram tuku.
Co takovému tělu musí obětovat? Asi po večeři nezblajzne ve spolupráci s manželem kyblík Häagen-dasz zmrzliny. Jí vůbec? Cvičí každý den? Skoro bych řekla, že jo. Já zas tak často cvičit nechodím, ale potkávám ji téměř vždy. Je to už posedlost tělesným ideálem? K tomu špičkově vypracovanému tělu má umělá prsa a její obličej si viditelně prošel víc vpichy jehly, než předloktí feťáka seniora.

Odložit lžíci, popadnout činku?

Takové tělo mě vážně umí uhranout. Ale asi víc jeho kontext. Přijde mi zajímavý ptát se, proč to někdo dělá. Není už na té cestě moc obětí? A co je vlastně moc obětí? Ale přijde mi vážně dobrý, že má někdo tu vytrvalost a pevnou vůli něco takového vybudovat. To není věc, která je snadná a zadarmo.
Ale chtěla bych takovou postavu? Část mé osobnosti říká, že ano. Jiná část se ptá “proboha prooooč?” – ta líná. Nebo je jenom realistická? Jedno vím jistě, manželovi by se to nelíbilo. Nemá rád, když má žena svaly. Upřednostňuje mírnou macatost. Nedávno jsme vedli diskusi, která holka z Přátel je nejhezčí. Podle něj Rachel, s dovětkem, že by si ji ale musel vykrmit. Pro mě dobrý, vychází z toho někdo jako já. Se lžící zabořenou v Häagen-dasz. A bez práce.

P.S.: Filozofické úvahy stranou. Jinak si vážně myslím, že člověk se má hýbat a jíst zdravě. S pravidlem 80:20 v zádech. Ale o tom zase někdy jindy.