Pokud máte nějakou oblíbenou opakující se událost, znáte to dobře. S blížícím se termínem nemůžete dospat a stříháte si v hlavě imaginární metr. A pak je ten den tady…

Pro mě je takovou událostí Svět knihy. A těšila jsem se moc. Jak zcela přesně pochopil můj manžel loučící se se mnou ve dveřích, když jsem vyrážela: “Ty se těšíš, viď? To je jako kdybych já šel na výstavu mašinek.” Přesně tak, každý má to svoje, a tisíc bodů navíc za tu empatii, pochopení a sdílenou radost. A to jenom lehce naznačím fakt, že mě na tu výpravu podpořil velmi slušným kapesným.

Nezačalo to nejlíp

U pokladen, na místě srazu s kamarádkou Péťou, se potloukaly hloučky a shluky studentů a žáků. No nazdar, narvaný pavilon lidmi, kteří se tváří, že to mají za trest! Ale cestou jsem zaslechla rozhovor tří druhostupňáků bavících se o tom, co si musí koupit, a které knížky se jim naposledy líbily, a opět mi došlo, jak je dobrý nehodnotit. A už vůbec ne předem. A už vůbec ne dav.
U vchodu do veletržního paláce nás uvítalo několik vybíhajících, ječících a do toho zvracejících dětí. To je nějakej happening?!? Začínaly jsme být lehce vyděšené, takže to chtělo kafe. A jak si tak užíváme s kelímkem espressa a kouskem drbů, vidím tři metry od nás stojící děvče překážející proudícímu davu. Proč tam ta holka tak stojí? Záhada vyřešena o metr a půl níž. Stojí rozkročená nad “koláčem” zvratků a chrání je vlastním tělem. Pravděpodobný scénář? To dítě se poblilo (nevím proč a vlastně ani nechci), zmerčila to učitelka (nebo ji někdo naprášil) a nakázala jí, ať u toho pěkně stojí a brání vlastním tělem ostatním návštěvníkům, aby si kromě knih odnesli z veletrhu i kus její svačiny na botě. Doufám, že aspoň mezitím někdo šel pro uklízecí četu, a to děvče tam nestálo do neděle.
Snad se z toho chudák holka dostane bez větší psychické újmy. O čemž zároveň lehce pochybuju. To neštěstí v její tváři by mohli rovnou na místě prodávat jako knihu.
Nakonec to vysvětlilo i tu záhadu blijícího happeningu u vchodu. Po nějaké době se vrátilo jedno ze zvracejících dětí, které jsme potkaly venku, postavilo se solidárně k téhle pranýřované a společně si poměřovaly rozsah škod na svém oblečení.

A pak už šlo vážně o knihy. A o lidi

Tak trochu obdivuju lidi, kteří si nekupují nové knihy, když mají doma ještě nějakou nepřečtenou. I když je to takovej trochu spotřebitelský přístup. Kdybych ho měla já, nekoupím si novou knihu příštích 8 let, 7 měsíců a 3 dny.
Ale já ho nemám, v mých knihovnách se tedy zabydlelo 9 nových úlovků. Některé, které jsem vážně potřebovala: Žízeň od Nesba (no dobře od Nesbøho, vy hnidopiši), Hygge od Wikinga (nikdy se mi nepřestane líbit ta radostná drobnost, že se Dán jmenuje Wiking) a Ukulele Jam od Meškoviće (bosenského Dána). A dalších 6 kusů prošlo zrychleným výběrem na místě: Cobainovi žáci od Pecha (zaujala mě na první otevření), Píseň z pytlíku na zvratky od Cavea (protože je nejen skvělý muzikant, ale i spisovatel), Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho od Adamse (protože se konečně chystám na velký knižní rest: Stopařův průvodce po galaxii, tak abych si to zasadila do širšího kontextu), Vesmír: 50 myšlenek, které musíte znát od Bakerové (protože je to kniha o Vesmíru), Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku od Miltona (protože to zní jako originální záležitost, a to já vážně můžu) a Franz Kafka od Malého (protože tam je hromada ilustrací od Fučíkové).
A pak jsem si řekla, že už toho víc neunesu. Tedy dalších 42 knih skončilo jenom na seznamu k zakoupení.
A taky jsem potkala několik bývalých kolegů a požvanila si s nimi o knížkách (to žvanění vztahuju čistě na sebe, oni se vyjadřují kultivovaně a s mírou). A prohodila pár slov i s cizími lidmi u stánků. A užila si dopoledne s Péťou. A šla domů těšit se na příští rok.