Jsem klasický skokan z větve na větev. Málokterá mě baví dlouho. Ale když už mě některá zaujme, sedím na ní, dokud z ní neopadá listí. Pro ty z vás, co moc nemusíte metafory: Občas mě nějaké téma baví tak moc, že o něm žvaním pořád dokola.

Tím je i teorie a kniha Pět jazyků lásky, o které jsem se už tady vykecávala. Ale všechna písmena se do článku nevešla, takže tady je jeho pokračování. A víte co? Už teď vím, že z toho bude i třetí díl. Definitivně poslední, pak už tahle větev bude úplně bez listí. A posunu se na jinou, pár jich mám vyhlídnutých.

Univerzální rady

Jakkoli mi tahle teorie sedí, dává smysl a podporuje spoustu věcí, které už vím o životě (nejen o tom svém), nemyslím si, že je všespásná. A že k harmonickému partnerskému vztahu stačí, když partnera hovořícího “fyzickým kontaktem” v pravidelných časových intervalech obejmete. A pak mu klidně stejně častokrát řeknete, že je neschopnej blbec. A kdykoliv vám bude něco vyprávět, budete zírat do mobilu. A k večeři bude mít bez výjimky chleba s máslem (když si ho namaže). A tři roky po sobě zapomenete na jeho narozeniny. To bych vážně nikomu neradila.
Z jednotlivých jazyků si ale můžeme vzít i rady, které by se daly označit jako univerzální a aplikovatelné na každý vztah.

Tady je několik z nich:
– To, jak zacházíme s druhými, se nám vrací a posílá se to z obou bodů dál. Partnera se tedy snažíme povzbuzovat a nekritizovat. Pokud něco chceme, prosíme, neklademe požadavky. Správně formulovaná prosba mezi řádky říká “ty něco umíš a já to oceňuji”. Požadavek se pouze snaží o dominanci a vzbuzuje pocit méněcennosti. A to poslední, co bychom opravdu chtěli je nesebevědomý, neustále kritizovaný partner.
– Věnovat druhému pozornost, když má nějaký problém, znamená vyslechnout, a ne radit. Když se svěřujeme s trápením, očekáváme pozornost, pochopení, soucit a porozumění. Když potřebujeme radu, řekneme si o ní.
– Pokud něco chceme, žádáme konkrétně. Nezačínáme (a ani nekončíme) výčitkou. Používáme výrazy jako “mohl bys prosím”, “mně na tom záleží”, “udělalo by mi radost, kdyby”. Nepoužíváme věty jako “ty nikdy neuděláš”, “napadlo by tě někdy”, “buď…, nebo…”.
– Dosažení cíle (něčeho, co po partnerovi chcete) není to nejdůležitější. To hlavní je, proč to udělal. Protože vás miluje a chce vám dělat radost, nebo proto, že má strach z vaší negativní reakce nebo jste ho zvládli zmanipulovat?
– Když máte hezký, racionální vztah založený na touze uspokojovat potřeby toho druhého a mít od něj uspokojené potřeby své, jste ve stavu, který je ještě více elektrizující než zamilovanost. Jenom to není, na rozdíl od zamilovanosti, zadarmo.

Nemluvte na pražáka hantecem

Máte stejný jazyk lásky? Ještě není úplně vyhráno.
Tak jako pražák nebude rozumět hantecu, tak i dva lidé ovládající stejný jazyk lásky můžou mít trhliny v dorozumívání se. Tak třeba mluvíte oba jazykem dárků. Jenomže vás těší dostávat velké praktické věci a partnera zase osobní drobnosti. Tedy se stejně míjíte. Nebo manželovi věnujete pozornost nasloucháním jeho starostí z práce (protože to máte ráda vy), ale pro něj je na vyšším stupni společný výlet do přírody.
Co tím chci říct? I pokud máte o svých jazycích vzájemně jasno, není to konec cesty. Ta vlastně končí až rozchodem nebo něčím ještě definitivnějším. Vztah je neuzavřený proces, vyžadující růstový přístup a nekončící potřebu se den za dnem zlepšovat (stejně jako život). Zaměřit se na dialekty (takové vlastně individualizátory jednotlivých typů) je možná ještě důležitější krok, než jenom poznat samotný jazyk lásky.

Pár postřehů z naší domácnosti

U nás doma máme o svých jazycích jasno.
Já mám jako primární jazyk pozornost a jako sekundární skutky a služby (o tom si ale myslím, že je jenom naučeným jazykem, ne rodným – to budu probírat v třetím díle).

Co to znamená?
– miluju, když můj muž naslouchá mým teoriím a analýzám a je ochotný se mnou o nich diskutovat
– jsem šťastná, když jedeme na výlet, na víkend nebo na dovolenou a jsme úplně odstřižení od běžného světa, který je jinak velkým užíračem pozornosti
– užívám si, když spolu hrajeme badminton, sjíždíme řeku na kánoi, jdeme na tůru do hor, do lesa na houby, …
– oceňuju, když kvůli mně vystoupí ze své komfortní zóny (jde se mnou na koncert operních arií, plavat, na přednášku, vyzkoušet něco nového)

Co mě spolehlivě naštve?
– když jde dva kroky přede mnou
– když mu něco říkám a on u toho kouká na televizi
– když nesplní svůj slib, že spolu něco podnikneme
– když jsme někde s více lidma a on úplně zapomene, že tam jsem taky

Manžel má fyzický kontakt. To je podle mě velmi přímočarý jazyk, nic tak komplikovaného jako pozornost. Buď ho obejmu, nebo nechci. Pak se ptá, co se děje. Obejmutí je pro něj barometrem lásky.

Myslíte si, že když píšu takové články, tak je naše manželství vždy perfektně podkované? Ani omylem.

Co občas dělám a jsem tím sama sobě směšná je, že když jsem na něco naštvaná, reaguju v mých jazycích a očekávám, že manželovi dojde, že jsem naštvaná. Tak třeba se zavřu na celý den v pracovně a nevěnuju mu žádnou pozornost. Nebo neudělám večeři (můj sekundární jazyk). A pak se divím, že mu to snad nedochází! Jak by taky mohlo? Vůbec jsem mu to neřekla jeho řečí (tou standardní “Jsem naštvaná, protože…”, nebo fyzickým kontaktem: nechci obejmout).

Onehdá jsem bouchla jako papiňák a porušila téměř všechny univerzální zásady, které popisuju v prvním odstavci. V rámci toho výbuchu emocí jsem na manžela řvala něco ve smyslu, že mi nemusí říkat, že mě miluje, když tomu neodpovídají jeho činy. Čeho jsem celým tím výbuchem dosáhla? Dva týdny jsem od něj neslyšela, že mě miluje. A měla jsem to. Přesně o to jsem si totiž řekla. Důležité mi přijde to, že si uvědomuju, že jsem udělala chybu a kde jsem ji udělala. Že vím, jak by to mohlo být lépe, a že ve většině případů to lépe jde.

Láska je věc rozhodnutí

Vědomí vlastní hodnoty se odráží od toho, jestli nás někdo miluje. A pokud nám to dává najevo (mluví naším jazykem lásky), odráží se to na vnímání sebe sama a na pocitu bezpečí. Proto má smysl investovat do toho, abychom se naučili mluvit řečí toho druhého. Láska, kterou do toho dáme, se nám pak vrátí. Po počátečním úsilí nám ta naučená řeč navíc půjde úplně sama.
To, jaký bude náš život, je totiž otázka rozhodnutí. I to, jestli budeme toho druhého milovat, je otázka rozhodnutí. Romantici ať prominou, ale je to tak.

Ve vztahu u partnera narážíme na jinou povahu, osobnost, hodnoty, názory, cíle, očekávání, životní styl. Čím víc se v těchto oblastech shodujeme a doplňujeme, tím jdou věci snadněji. A i ty rozdíly se snášejí lépe a máme tendenci se snažit překonávat je, pokud mluvíme i jazykem lásky toho druhého.
Pokud víte, že vás ten druhý miluje, snadněji se dohodnote, konstruktivně řešíte problémy a vůbec spolužijete.

A o čem bude ten třetí díl? O sexu, naučeném jazyku lásky, dětech. A také o tom, jak to vše v partnerství aplikovat.