Letos jsme obuli střevíce a šli po několikaleté přestávce Prčici. Krom jiného se mi líbí, že v tomhle souboji měst vítězí David nad Goliášem. Všichni “jdou Prčici nebo Prčice”, nikdo neříká, že “jde Prahu”. Hovorový název pochodu určuje jeho cíl (a naopak). A ten je v Prčici. A nebo v nedohlednu – říkala jsem si asi tak v polovině.

Chodíme s mužem rádi a dost, ale taky nejsme žádní super truper sportovní typy (dortíček s kávou sluší nám líp). Chůzi si často spojujeme i s jinými požitky – zajdeme na pivo, na zmrzlinu, na večeři. Nejinak je tomu i v případě PP pochodu. Tady povolíme své běžné stravovací hranice a cestou spořádáme langoš, klobásu, párek v rohlíku, točenou zmrzku, několik piv a na konci se zakousneme do “vybojované” Horalky. Tuhle květnovou událost tedy ani nelze řadit do kategorie sportovních akcí, ale spíš do výletnické přihrádky.

Letos jsme šli ještě se švagrem a synovcem. Švagr šel hned po noční. A pro mě zůstává naprostou záhadou, že přežil. Když si v myšlenkách představím tu únavu navýšenou o chybějících osm hodin spánku, vyskočí mi na patě puchejř. Obecně byl tenhle rok nějak kritickej pro všechny členy naší skupinky, skuhrali jsme už na desátém kilometru. Z celkových třiceti, vyrážíme vždycky ze Sedlčan.

Začínáme s myšlenkou na cíl

Cestu jsme zahájili tipováním, jaká bude letos barva botičky. Fialová, modrá, červená, šedá. Tipaři zrovna nejsme, kousek před cílem jsme seznali, že je růžová (jak tvrdili mužští účastníci), nebo fuchsiová (jak jsem tvrdila já). Což vyvolalo zajímavou mužsko-ženskou debatu v široko-dalekém pochodujícím davu.

Ale zpátky na start. Ještě plni optimismu a elánu jsme si cestu pestřili čilou konverzací. Zahájili jsme ji úvahami o produkci plynu člověkem. Jaký je průměr na osobu. A kde a jak bychom hledali ty, kteří ten průměr navyšují. Někdo to být musí, když všichni ve skupince se prohlašují za produkčně podprůměrné. Pokračovali jsme vzpomínkami na předešlé ročníky a plánováním pivních a jídelních zastávek. A pak začali kopce. A témata se stávala monotónnějšími a konverzace méně hlučná. Ke konci jsme se omezili na opakování “áááá”, “kolik ještě?” a “tvl, letos je to nějaký náročný”.

Dálkové pochody = líheň otázek

Kladení nohy před nohu a opakování tohoto úkonu 50 000 krát nevyžaduje moc velkou mentální energii. A když se nedostává fyzická energie na externí rozhovor, rozjedou se mi hovory interní. A jejich velkou část tvoří otázky. Většinou bez odpovědí. Tady je na závěr takový menší vzorek toho, na co všechno se lze během třiceti kilometrů chůze zeptat:

Kolik se v rámci pochodu vypije piv?
Kolik se zašlápne brouků?
Kolik jiných malých zvířátek? Třeba žížal.
Kolik se spálí kalorií?
Kolik se jich prožere?
Kolik ještěrek přijde leknutím o ocas?
Nosil si Klaus na PPP v batohu skleněné lahve s vodou?
A kdo mu ten batoh nesl?
Proč si někteří lidé myslí, že ostatní baví dokola poslouchat jejich názory?
Jsem taky taková?
Kolik se cestou zlomí stébel trávy?
Kolik se ulomí větví?
Kolik stojí výroba jedné plastové botičky?
Bude Matěj pracovat v dospělosti pro URNA?
Jak to, že někdo může jít pochod v žabkách?
Jak to, že někdo sakra běží?
Kolik lidí bude mít puchýř?
Chodí Ivan Mládek Prčici?
Proč nikdo po cestě neprodává zdravé jídlo?
Kolik lidí, co jde z Prahy, nepřežije?
Jakou škodu mají místní zemědělci?
Sednu si zítra na záchod?
Půjdu za rok?