Ti, kdo lpí na správném skloňování zahraničních jmen, ať mi předem prominou. Hodlám mého oblíbeného autora v celém článku skloňovat pěkně “po česku”. Má výzva tedy zní: Neztrácejte čas zbytečným opravováním mých chyb, radši si přečtěte posledního Harryho Holea.

Nesbø je pro mě genius. Málokterý autor detektivek/kriminálek (pořád to neumím dobře rozlišovat) vtáhne čtenáře do děje takovou silou hned od prvních stránek. Je samozřejmě řada autorů, kteří jsou na podobné úrovni, a třeba i lepší. Ale o dost větší řada vás do děje vtáhne až za polovinou nebo až na vrcholu knihy. A nebo taky vůbec.

Hra na mazanýho kocoura a hloupou myš

Nesbø si se mnou hraje jako kocour s myší. Nastražuje pastičky, slepý uličky a láká na vůni sýra. Občas ty jeho léčky prohlédnu. Přeci jenom už jsme těmi hrami spolu strávili spousty dnů a probdělých nocí. Takže už vím, že tam budou takové a makové druhy pastí a nástrah. A že mi podstrčí pár podezřelých a nasadí do hlavy pár nesrovnalostí. Které se ale nakonec ukážou jako dokonale srovnané.
Detektivky čtu vlastně hodně analyticky. Každou informaci, kterou mi autor předepíše, se snažím rozebrat: “jasně, tohle tam je proto, abych si myslela to a to”.
A pak stejně skočím na každý druhý nastražený špek a říkám si “ty jooo, jak to, že mi tohle nedošlo!” A u Nesba si zrovna tohle opakuju často. On totiž umí kromě všech těch detektivkových technikálií vtáhnout do děje tím, jak čtivě píše. Takže se začtete, zapojíte emoce a analytická sekce se vypne.

Jakou hru jsme hráli tentokrát

Tentokrát to bylo s Harry Holem trochu jiné. Hned zkraje bylo jasný, že v tom snadno odhalitelný vrah nemůže jet sám. To by bylo moc prostý, obzvlášť, když máte před sebou ještě stovky stran. A i na těch musí být nějaký děj. Druhý pachatel je tedy na místě, ale kdo to jenom bude? Většinou je to sympaťák, to je klasická pastička. Která násobí vyvolaný dojem, když s šokem zjistíte, že to vlastně až takový sympaťák není. Takových potenciálně falešných sympaťáků v jedenáctce Nesbo vystavěl hned několik, bylo tedy z čeho vybírat. Ale tentokrát jsem si hned zkraje vybrala správně. Trefa, ale s notnou dávkou štěstí. Protože motiv mi unikl až skoro do posledních stran. A opět dával dokonalý smysl, včetně všech předem nepochopených narážek.
Jedna věc už je téměř klasická. Marně jsem při čtení vzpomínala, jak to bylo v těch předchozích dílech s osobami, které vystupují i v Žízni. To mi sice Jo v pravidelných postupných dávkách připomínal, ale i tak jsem musela jít občas listovat starými díly, abych si zalepila díry v paměti.
A tak trochu mimo příběh… V tomhle dílu zmiňuje mé oblíbené knihy a autory: Murakamiho, Cormaca McCarthyho a Zen a umění údržby motocyklu. Vlastně ani pořádně nevím, proč mi to udělalo radost, ale udělalo.

Proč právě Nesbø?

Aby bylo jasno, mým nejmilejším detektivem je Sherlock Holmes (bez ohledu na to, kdo jeho příběh zrovna sepsal), ale Harry Hole si taky stojí hodně dobře.
Proč?
Baví mě, jak Nesbo umí do příběhu zamotat různý zajímavosti – z historie, kultury, společnosti. A ta fantazie u vražedných zbraní! Potvrzená i posledním dílem.
Líbí se mi, jak pracuje s psychologií, že jsou jeho postavy trojrozměrné a uvěřitelné.
Podle mě je na jeho knížkách znát, jak je všestranný člověk a že vidí věci v kontextu. Celý to dává smysl, nenajdete místo, kde by detaily nedoléhaly, místo, kde by drhnulo vyprávění. Je to promyšlený na dřeň a seskládaný přesně tak, jak to má jeho čtenář rád (nebo čtenářka – Nesbø čtenářka).
Nicméně uznávám, že jsem se prostě kdysi rozhodla, že Nesbø je nejlepší současný autor kriminálních románů a touhle optikou ty jeho knížky čtu. Věřím tedy tomu, že kdybych si původně zvolila optiku jinou a chtěla hledat chyby, tak je najdu. Stejně jako jeho odpůrci. A že jich pár znám.

Jasný, asi to není literatura, díky které si pojede do sousedního Švédska pro vyhlášenou cenu. Ale dokáže tohle: připoutá si mě na několik dní k papíru, sebere mi dech, nechá mě třeštit oči, přemýšlet a chybovat, a pak si na ten popsanej papír přišpendlí trofej – moji myší kostru.