Colours of Ostrava je nejlepší český letní festival. Čistě subjektivně. Ale určitě nebudu v množině lidí s tímhle názorem osamocená. Tu jedinečnost tvoří hlavně dvě věci: industriální prostředí Dolních Vítkovic a žánrová pestrost. A jako bonus to, že pestrá je i cílovka. Zkrátka si tam v určitém věku nepřipadáte jako dinosauřice.

Na Colours už jsme byli několikrát. Letos poprvé jsem ale zaznamenala i silné kritické hlasy proti festivalu. Na jednu stranu se mi chce říct, že je mi to jedno, protože se tam skvěle bavím (mluví ze mě požitkář). Na druhou stranu je mi takový přístup protivnej (mluví ze mě idealista). Přesně na tom totiž stavěli třeba komouši. Dali lidem zábavu a ti se pak nestarali o pozadí jejich politiky.

Nejdřív tedy prostor pro kritiku, ať tam jsou ty barvy

Kritické hlasy mluví o tom, že přínos pro samotnou Ostravu je minimální. Že se ty barvy rychle smývají. Festival nemá žádný dopad na turistiku během roku, samotní obyvatelé z akce nemají nic, kromě větších starostí s dopravou a pořádkem v průběhu Colours. Navíc COO spolkne většinu dotací na kulturu a nezbývají peníze na podporu lokálních umělců a alternativnějších akcí. A hlavně: firmy (jako ArcelorMittal a Agrofert) si sponzorstvím festivalu vytvářejí image bezva parťáků do nepohody. Ale vlastně jsou to oni, kdo tu nepohodu vytváří. ArcelorMittal je například jeden z největších znečišťovatelů ovzduší v regionu. Navíc pořadatelé k festivalům (obecně) čím dál víc přistupují jako k závodům v rekordech návštěvnosti.
Tenhle rub tady musel zaznít ještě před tím, než přejdu k lícové straně celé akce. Nejen s ohledem na to, že jsem při hledání těch kritických hlasů objevila, že jedním z iniciátorů je Kuba Černý, kterého znám osobně. A je na místě (kvůli kontextu) říct, že neznám tolik jiných lidí, kteří by byli tak čestní, zodpovědní, zajímající se o slušný svět a o lidi obecně a navíc jsou milí a v pohodě. Pro mě má tedy ten kritický hlas i tvář, které věřím.

No, ale teď budu chvíli psát o tom, jak jsem si to užila. Abych naplnila původní záměr článku.

Fesťák jako objevitelská mise

V programu obvykle poznávám jenom pár jmen. O to víc mě to baví, protože tenhle fesťák je taková několikadenní objevitelská mise. A letos jsem si pořádně namastila tabulku “k poslechu”:
Michael Kiwanuka: Brit, soulový muzikant, pohodový sympaťák. Bylo to takový hladivě emotivní. Poslouchám ho právě teď. A je to ideální do letního lenivého počasí.
Faada Freddy: Senegalec s francouzskou “a capellou”. Nechápete, jaký zvuky je možný vyloudit lidským hlasem. A jak hodně může být taková skupina bez nástrojů zábavná. A jak se hodí i pro moderní rytmy. Jedno z nejlepších vystoupení celého Colours.
St.Paul & The Broken Bones: Amíci, rock-soulový maníci. Doslova, brýlatý tlouštík Paul válel (i se válel) chvílema až na hranici manie. Zábava, zábava, zábava, respekt.
Nouvelle Vague: Francouzi, známé hity v rytmu bossa novy. Vážně nářez, jako by na drátky nebyly napojené jenom nástroje.
Pierce Brothers: Australané, folk-rock, buskeři (musela jsem pro to slovo do Googlu, takže pro ty, co by tam museli taky: buskeři = umělci vystupující na ulicích). Byl to poslední koncert, který jsme viděli. Vlastně omylem, protože jsme měli chuť na chleba se sýrem, který prodávali kousek od téhle stage. No TVL. Jsem ráda, že jsme byli dost daleko od podia, protože ta energie by mě povalila. Neskutečný, co zvládnou dva lidi a pár nástrojů. Tedy s hromadou radosti z hudby. Cestou na vlak jsem je hned hledala na Spotify, abych si tu euforii prodloužila. Ale musím říct, že studiový nahrávky jsou o dost uhlazenější (ty, co jsem zatím slyšela).

Ty nejzářivější zážitky

Zvykli jsme si s manželem, že si po každém časově prostornějším zážitku sdělujeme osobní highlighty. Podle mě to podporuje vzájemné sdílení, poznávání a pozitivní přístup.
Tedy na Colours 2017 mě nejvíc rozradostnilo:

1. Koncert LP. Ona je momentálně má nejfavoritovatější favoritka v oblasti hudby. A stylu. Děsně se mi líbí. Jak je muzikální, jakou má energii. I jak vypadá. Což rozhodně není oblast shody s mým mužem. Jsem úplně unešená z té její frackovitosti, osobitosti, jak hvízdá přes zuby, jak se ksichtí, to její tetování (hlavně obří plachetnice na plochém hrudníku). To, jak je jiná a jak je v tom naprosto autentická. S kamarádkou jsme se na obdivu k jejímu výzoru shodly. S manželem vůbec. Souhlasí, že je super muzikantka, ale chlapi asi tak úplně nejsou na typy žen, o kterých se říká, že vypadají jako mladý Bob Dylan. Ale to je mi fuk, klidně bych se nechala zbavit veškeré mé ženskosti na oplátku za její styl. Jako bych ale slyšela manžela, jak na tohle říká “tak to rozvod”.

2. Přednáška Marka Gungora. Jenomže slovo “rozvod” už doma neříkáme. I když to bylo vždy v legraci. Mark Gungor, pastor a odborník na manželství nám totiž na Colours připomněl, že slova (i ta v nadsázce) občas tvoří činy. I když nám to tak nepřipadá. Obzvlášť v oblasti lidských vztahů. Znáte to, když manžel desetkrát něco slíbí, ale k činům se neposune. A to jsou právě ta témata, která Gungor rozebírá a vtipně glosuje. Mark Gungor pro mě nebyl objev, už jsem ho znala z netu. Ale opět mě pobavil. Má neskutečnou energii, vtip (občas tedy malinko na hranici mého vkusu) a taky má většinou trefný pohled na manželské soužití. To, jak moc trefný je, se dá krásně vyčíst z reakcí publika. Odkazy sem nedávám, ještě o něm mám rozepsaný samostatný článek.

3. Tancující video panáčci na továrních komínech. Opět jsem si potvrdila, že “chytráctví” nikomu neprospívá. První večer se mě manžel ptal “myslíš, že to snímá někoho, jak tancuje?” a já mu (zcela přesvědčivě) odpověděla, že “neee, to je jenom naprogramovaný”. Správně jsem měla říct něco ve stylu “myslím, že ne, ale vím o tom prdlajs, můžeme se na to jít podívat”. Což jsme druhý den udělali a (tohle bude asi bez překvapení) ti panáčci se hýbali podle tančících lidí. A dětí. Došli jsme tam zrovna v době, kdy na podiu tancoval malý kluk. A co ten zvládal za pohyby! Panáček na komíně měl co dělat, aby to plus mínus reprodukoval. Respekt, obzvlášť z pohledu člověka, co na těch nohou už stěží stál.

A to by byl oslí můstek k fyzickým pocitům 

Nebudu lhát ani vám, ani sobě. I když je člověk duševně sebemladší a snaží se udržovat alespoň v nějaké kondici, stárnutí neoklamete. Jak to souvisí s letním fesťákem? Hodně. Když celý den někde postávám, záda mě začnou bolet mnohem dřív než před léty. Po několika hodinách mě bolí i všechny klouby. Po delším stání je už hůř rozhýbávám. A to nemluvím o ránu, kdy jsem si vyloženě musela dávat v posteli malou rozcvičku, abych z ní vůbec vylezla.

Taky už toho tolik nesníme. Ale ochutnat chceme všechno. Což ústí v situace, kdy se s manželem chvíli dohadujeme, jestli si vybraný pokrm dáme jednou nebo dvakrát. Já jsem pro jednou, protože mi vyhovuje, že toho takhle ochutnám víc a míň toho sním. Manželovi zcela empaticky vadí, že on jí rychleji, tedy ze společné porce sní mnohem víc než polovinu. A zcela neempaticky není schopný pochopit, že právě tohle mi na tom vyhovuje. Jednou jsem ho poslechla a dali jsme si dvě paelly. Přejedli jsme se! Shodli se na tom, že ta paella už byla dost na hraně okamžiku, kdy by nám to maso z ní samo odkráčelo na nejbližší koncert. A taky se shodli na tom, že můj přístup jedné porce je prostě výhodnější. Ve všech směrech. No, zcela objektivně, ta shoda byla výraznější na mé straně.
Ale na tom, že tam je zbytečně moc lidí, člověk musí často táhnout s davem a stát dlouhé fronty na jídlo, jsme se shodli určitě.

Začnu i končím kritikou? To sice odporuje mým principům, ale už mě víc nenapadá. Tak za rok!