Pohádka pro Maite, která se ráda směje legracím o Kimovi a jeho psích kouscích. Nebo kousancích?

Milé děti,

tohle je příběh o tom, jak může být sportování nezdravé. Pokud vaši rodiče chtějí, abyste dělaly nějaký sport, raději tu pohádku před nimi zatajte a čtěte si ji tajně pod peřinou. S baterkou. Jestli víte, kde máte baterku. Kde máte peřinu, snad víte. A nebo si ji přečtěte elektronicky a nemusíte hledat baterku. Stejně ji zatím nikdo nevydal knižně a musely byste si ji tisknout samy. A hledat tu baterku. A potom hledat baterky do té baterky. Vidíte to samy, otázka, jak přistupovat k zakázaným pohádkám, je prostě komplikovaná.

Stejně jako náš malý Kim. No sláva, už jsme u samotného příběhu. Tedy Kim, o kterém tady budeme vyprávět, býval kdysi malý. Tedy on je malý pořád, ale býval i malý malý. Tedy kluk. A když byl malý malý kluk, inklinoval k různým sportům. Ne, děti, inklinovat neznamená počůrávat se. Něco takového Kim určitě nedělal. Vždyť on ani nekadí, bůhví, jestli má pindíka. Jejda, tak tohle by se rodičům asi taky nelíbilo. Radši rychle na chvíli zhasněte tu baterku. Tedy tablet. Nebo mobil? Dobrý? Tak jdeme dál. Inklinovat znamená tíhnout k něčemu, projevovat zájem. A na malém malém Kimovi bylo už v dětství patrné, že je sportovní typ, moderní hrdina, řekli bychom. Takže vyzkoušel basketbal, lakros, kolovou, ringette, kriket, vodní pólo, aquaerobic, šplh, biatlon, triatlon, quadriatlon, moderní pětiboj, cheerleading, orientační běh, podvodní ragby, synchronizované plavání, skiboby, skoky na lyžích, krasobruslení, bahenní zápasy, kung-fu, formuli 1, 2, 3 a 3000, kuličky, kuželky a ledolezení. Nakonec se ale stejně ukázalo, že ho nejvíc baví raketové sporty. Badminton, pelota, racqueteball, squash, stolní tenis a tenis. A u tenisu nakonec zůstal, protože jeho táta (taky Kim, velký sportovec a přítel medvědů) chtěl, aby byl na čerstvém vzduchu.

Jestli byl Kim nadějný tenista už v mládí? No, nevíme.
Nemá totiž rád publikum. Na jeho kurty nemělo moc návštěvníků přístup. Bylo by totiž hrozně pracné pohlídat všechny ty podavače míčků, aby třeba úplně nevhodně nezačali mluvit o tom, že už dlouho neviděli na kurtech Jinga. A taky Janga. Naposledy to bylo, když Kimovi špatně hodili míček a on se pro něj musel sehnout. Tak to snad chápete, že takovýhle zvědavci se mu nemají co courat po hřišti.

Vlastně nikdy neměl rád ani trenéry. Nesnáší, když mu někdo říká, co má a nemá dělat. Děti, na rovinu, na jeho backhandu je to dost znát! Kdyby si nechal občas poradit, dotáhl by to určitě mnohem dál.

A pak jednoho dne Kimův táta, malý starý Kim, měl dvě a půl hodiny do smrti. Vzal tedy malého už ne tak malého Kima do skladu a povídá mu “Chlapče, tady máš ty rakety. Koukej je pořádně používat a nedělej mi ostudu.” No nazdar, pomyslel si Kim, když to všechno viděl a slyšel, co já s tím vším budu dělat? Tohle je na hromadu zápasů. Na velkou hromadu zápasů.
Ale nahlas řekl jenom “Dobře, tatínku, uvidíš, že tě nezklamu.”

A začal na tom nezklamání malého starého mrtvého Kima pracovat.
Děti, dobře víte, že každý tělocvik začíná rozcvičkou. Něčím snadným, abyste se trochu rozehřály. Tohle přesně znal Kim ze školy taky. Pozval si tedy na kurt Rogera Federera, aby si prošel takovou malou rozcvičkou na rozehřátí. Když dohráli, Roger se slzami v očích říká “Kime, mě sice označují za největšího tenistu historie, ale rád bych zde dostatečně nahlas prohlásil, že ty ze všech nejlíp pracuješ s raketou.” A radostně přitom mává svým čtyřem dětem, které sedí na tribuně v objetí příslušníků místní lidové armády. Kim je s prohlášením spokojen a objetí uvolněna.
“Noooo, teď jsem velkej šampion. A můžu vyzvat k zápasu koho budu chtít,” raduje se Kim. A tak vyzívá. Vyzívá kdekoho. V regionu. V širším regionu. I vzdálenější esa.

Jeho pověst je fenomenální. A fenomenálnější. A nejfenomenálnější. To už není taková legrace. Zkuste si to, děti, jenom vyslovit. Ne tak nahlas! Uslyší to vaši a už se nedozvíte, jak to s Kimem dopadlo. No, Karlíku, já ti říkala, abys tak nekřičel. Teď už se nedozvíš…

Že by Kim tak dobře hrál? To ani nebylo nutné. Kolikrát stačilo, aby na někoho namířil raketu a ostatní ho na hřišti nechali dělat, co se mu zlíbí. A tak chce víc. A víc. A víííííííííc.
A taky je víc a víc, ehmmm, temperamentní. Občas hodí raketou tak daleko, že známý tenisový bouřlivák John McEnroe (na toho se zeptejte dědečka) zažádal o vyřazení z tenisové federace. Řekl k tomu jenom: “To nemá cenu.”

Tady už, děti, končí veškerý tenisový humor. Ostatní světoví raketoví, ehmmm, tenisoví favorité se nemůžou dohodnout, co s Kimem a jeho temperamentem. Zabaví mu ty rakety? Vyzvou ho na největší grand slam všech dob? Přestanou mu dodávat míčky? Náplasti? Nebudou od něj odebírat tenisové lokty?
Situace na hřišti není dobře čitelná ani z umpiru. Obzvlášť poté, co se do hry uprostřed setu vložil boxer Donald, přezdívaný Great Again. Ten sice říká, že “No, tennis is not the greatest american sport number one.” No jo, co to ale přesně znamená pro nás, tenisové fanoušky? Teď, milé děti, vůbec nevíme, co bude s Kimovou kariérou tenisty dál. Možná ho Donald přesvědčí, že lepší bude rozdat si to v jeho oblíbeném boxu. Možná do toho zasáhnou i jiní věhlasní světoví sportovci. Světová sportovní federace už zaznamenala stovky návrhů. Někdo by chtěl hrát, někdo by chtěl být rozhodčí, někdo by si dál hleděl svého hřiště. Někdo by si rád koupil práva na televizní přenos. Někdo taky nenavrhl nic.

No, a tak končí každá správná pohádka: Dohadovali se šťastně, dokud se nedohodli.