No co je tohle za výzvu?! Odpověď je k dočtení v jejím prvním díle. Doplňte si ale aktualizaci: za stanovenou výzvou pořádně pokulhávám. Asi tak o 326 %. Nepočítala jsem to, ale tak nějak to bude sedět.

Část 30: Tři věci v mém dětském pokoji

1) Stůl na stolní tenis. Ne, nevyrůstala jsem v paláci. Mít v pokoji stůl na stolní tenis obnášelo, že kolem něj bylo půl metru prostoru a veškerý méně potřebný nábytek (postele a skříně) byl obestavěný kolem zdí. Ale hrát se tam dalo, spát se tam dalo, i do skříně se člověk dostal. Úkoly jsem dělala až ve škole, takže v tomhle ohledu to taky nedrhlo. Bylo to dokonale ulítlý, a zároveň moje nejvýraznější vzpomínka na věci v mém pokoji. Tedy v našem, jsme tři sestry, Antone Pavloviči. A jedné z nich se bude týkat bod 2.
2) Sbírka plechovek. Má starší ségra sbírala téměř vše. Co mi ale utkvělo, jsou pyramidy prázdných plechovek od Coca-col, Fant apod. Hlavně kvůli té neskutečné absurditě, když si představíte, že dnes by někdo dopil plechovku obyčejné koly a vystavil by si ji na polici. To by bylo pěkně na palici. Ale doba mého dětství se zmítala v nesmyslech a vystavování si prázdné plechovky byl jedním z nich. Obzvlášť, když se k vám nikdy nedostaly plné, jenom třeba vyhrabané známým někde v Německu v popelnici.
3) Keramická soška Budhy. Nevím, kde se vzala. Nevím, jestli jsem věděla, kdo to je. Nevím, kde skončila. Ale tu sošku jsem milovala, z toho tlustého pána vyzařovala pozitivní energie, jak si tak seděl na trůně s tím svým pupkem a vševědoucím úsměvem. Po revoluci, když se sundavaly trikolory ze sak, jsem si tu svou přilepila izolepou na zadní stranu téhle sošky. A přesně tak to mám od revoluce s určitou částí svého češství, je přilepená na Budhově zadku.

Část 29: Má oblíbená kniha

Tohle zadání se mi líbilo. Vždyť o ničem nepíšu na radostnější klávesnici, než o knížkách. Tedy, má oblíbená kniha. Chmmmm. Hmmmm. Nooooo. To jsem si dala. Co s tím? Mám tady vypisovat tisícihlavý seznam? Mám vzít tu nejoblíbenější? Ale která to je, viď? Spoustu let jsem odpovídala, že Svět podle Garpa. Až mi před časem došlo, že jde spíš o nějaký návyk. A že už si ani pořádně nepamatuju, o čem ta kniha vlastně je. A že už ji dávno překonalo několik polic.
A vlastně je to jednoduchý. Má oblíbená kniha je ta, kterou právě čtu. A líbí se mi. Občas čtu i knihy, které se mi nelíbí. A i tak většinu z nich dočtu. Což je vlastnost, kterou si vyčítám. Beru ji jako plýtvání.
A víte co? Vlastně jsem schopná dát i tu nejoblíbenější knihu. I kdyby to bylo čistě statisticky, podle počtu jejího přečtení. Je to Pipi Dlouhá punčocha. Tečka (velká jako Vila Vilekula).

Část 28: Hříšné potěšení

Co všechno je hřích? A může se to slovo vůbec vyslovit společně se slovem potěšení? Asi jo, “hříšné potěšení” je vžitý termín. První, co mě napadne, je čokoláda. Ale o čokoládě se mi psát nechce. Dostala bych na ni chuť. A to už by vytvářelo prostor pro hřích.
Na hříchy máme vytvořené a prověřené sedmero. Nedávno jsem někde četla, že by potřebovalo aktualizaci. A něco na tom bude. A taky na tom, že některé oblasti se prostě aktualizují pomaleji. Ne-li vůbec. Zpátky k hříchům: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lennost. To je ta slavná sedmička. A většina z nich jde propojit s potěšením. A s většinou si sama občas zaflirtuju. Dneska bychom to měli: pýcha, nestřídmost a lennost. Za minulý týden jsem si kromě smilstva a lakomství střihla všechny. Je to hodně? A přinesla mi ta hříšnost nějaké potěšení? Určitě, a v těsném závěsu přibíhala výčitka. A tak by se to s hříšnými potěšeními vlastně mělo mít. Jsou-li následovány výčitkou, nejsou až takovým hříchem. Ten opravdový hřích přichází v okamžiku, kdy si ani neuvědomujeme, že je něco špatně.
Proč já jenom nepsala o tom, že hříšné potěšení je, když naráz sežerete tabulku čokolády?

Část 27: Poprvé v zahraničí

“Cože? Ty jsi byla poprvé v cizině, když ti bylo 22?” díví se dítě. A ta představa, že u mých ročníků to není nic tak výjimečného, jde úplně mimo rámec jeho představivosti. Byla. Ale hned to byla velká cesta. Do Norska. Žádné rozehřívání na nákupy do Německa a jednodenní výlety autobusem do Rakouska. Rovnou velká věc. A hned jsem věděla, že mi cestování zabere část srdce a života. To poprvé navíc určuje směr, vytváří měřítko, ohýbá úhel pohledu. A Norsko umí nastavit laťku. A vyrábět vzpomínky. A touhy po návratu. A dalším objevování. A taky se umí dělat vzácným. A drahocenným. I drahým. Srdci, i peněžence.
Nu, málokteré “poprvé” zanechá takový dojem.

Část 26: Popiš místnost ve tvém domě

Když vyšlápnete 17 schodů a otevřete prostřední dveře v horním patře, vstoupíte do pracovny. Ta místnost je symbolem paktu mezi barvami. Jako by se tyrkysová se šedou dohodly, že vůbec nepustí ostatní barvy ke slovu. A snažily se převzít vládu i nad zbytkem domu. Ale zpátky do pracovny. Místnost je vizitkou své obyvatelky. Pokud byste se dobře dívali, našli byste střípky, které dohromady složí její osobnost. Otištěnou do nábytku a jiných věcí. Kdybych byla dobrá vyprávěčka začnu třeba popisovat na jedné straně a skončím s popisem na té druhé. Nevynechám žádný detail, ani tu nepatrnou drobnost, která nese čtenáři důležitou informaci, díky níž bude mít pocit, že v té místnosti právě stojí. Nebo sedí. Jako vyprávěč jsem ale dost flink. Představa, že popíšu vše, co vidím, mě děsí. Pustím se tedy do výběrového popisu. Těch zásadních, vypovídajících věcí. A vlastně taky začneme u vchodu a vezmeme to kolem dokola.
Vedle dveří stojí na malých tyrkysových skříňkách na kolečkách gramofon. Často mlčky, jako symbol vysněného a ne úplně naplněného životního stylu. Zeď nad ním celou zabírá obří nástěnka, jako symbol toho, že ten životní styl je naplánovaný dokonale. Jenom realizace pokulhává. Tahle skutečnost nás rozptýlí do všech možných koutů místnosti naplněných krabicemi s hromadami papírů k přečtení a roztřídění. Na jednou, protože najednou to nejde. Vedle vestavné skříně plné věcí na sport a cestování visí velká mapa Itálie. Nejen jako hezká dekorace, ale i jako přehled italského objevování. Pod ní jsou zarovnané klávesy, zapadané prachem a iluzemi. Ve dvou rozích stojí dvě velké knihovny s naučnou, rozvojovou a pracovní literaturou. Jedna šedá, jedna tyrkysová. Před tou jednou leží podložka na cvičení, před tou druhou leží kabel k notebooku. Nekončí na stole, ale na velkém rozkládacím křesle, nejoblíbenějším kusu nábytku v místnosti. Stůl je tady taky, jsme přece v pracovně. Ale místo k práci slouží spíš k odkládání hromádek knih a papírů do různých sektorů. Vedle křesla je malý odkládací stolek, o který se decentně opírá ukulele a vypráví si s opodál vysící taškou s věcmi na pletení. Tématem jejich rozhovoru je zbytečnost jejich existence. Ale pouze dočasná, dodává obyvatelka místnosti.

Část 25: Zdůvodnění špatného chování

“Až Milan skočí z okna, skočíš taky?” Je jedno z nejvýznamnějších mouder předávaných z generace na generaci reagující na situaci, ve které se ocitl potomek. Ta situace, vyhodnocená (zcela subjektivně) jako špatné chování, má jádro vždycky stejné. Potřebu dítěte někam patřit, být součástí skupiny lidí, sounáležet, nebýt sám, neplout proti proudu. Dospělí ji vyhodnocují jako: výmluvu, nebetyčnou blbost, srabáctví, neautentičnost, kravinu. Pro děti to je jasné zdůvodnění jejich činů. Spíše emocionální než racionální. Ale co bychom po nich měli chtít? Aby, když si jdou ostatní hrát na schovávánou do pole, ony by měly reagovat: Ne, to je naprosto iracionální nápad; Přece neohrozím pověst svou a své rodiny; A úrodu zemědělce Vomáčky; Navrhnu ostatním, že si radši půjdeme prohlížet učebnice…
Fakt? Ale prosim vás. To, že šel Milan, i Filip, i Béďa je přece dostatečné zdůvodnění.

Část 24: Dva muži vejdou do baru…

…a žádná z žen sedících u nízkých stolků nezvedne hlavu od svých cosmopolitanů, piňacolád, mojit, lehkých coca-col a minerálek. V místnosti se nepohne ani vzduch. Jako by otevření dveří nemělo žádný vliv na vydýchanou atmosféru. Jako by se v uplynulých pěti vteřinách vůbec nic neodehrálo. Jenom otevřené dveře a dva muži rozhlížející se lokálem svědčí o opaku. Právě se odehrál začátek konce světa. Kdybychom se v tom nějak chtěli pitvat, řekli bychom, že skutečný začátek konce světa se odehrál hned na jeho počátku. Hned vedle Slova. Ale to je tak dávno, že si jej žádná z žen v baru nemůže pamatovat. Pamatují si jej jenom dva muži právě usedající ke stolu v rohu. Ke stolu, který je tak pohroužený do stínu, že by nikdo nerozeznal jejich obličeje. Pokud by někoho zajímali. Nezajímají ale nikoho. Nikoho nezajímá nic. Všechna témata světa již byla vyčerpána. Posledních dvanáct žen pije poslední drinky v posledním baru. Vše ostatní se vyčerpalo. Tohle je začátek posledních nadechnutí světa.
“Tak jo, je na čase to ukončit,” rozhlíží se ten starší po místnosti.
“Počkej, tamhleta ještě nedopila.” Pokývne mladší směrem k poslední poloprázdné sklenici.
“Byl to dobrý experiment. Chvíli jsem si myslel, že se povede, ale… “ Zbytek slov zanikne ve smutku vousů staršího muže.
“To si tak nemůžeš brát. Tohle už se nedalo uhlídat. Na to už jsem ani já nestačil,” odpoví prvnímu ten druhý.
“Jsi hodnej, děkuju. Tak jdeme na to.”
A na konci bylo: “Hotovo. Teď si trochu odpočinu. A zkusíme to znovu. Jinak. Snad líp.”

Část 23: Co bys chtěl říct zástupci zákaznického servisu, když voláš kvůli rozbitému přístroji

Rok svého mladého života jsem strávila na zákaznické lince jednoho mobilního operátora. Každý den osm hodin (přesně!) jsem odpovídala na dotazy často hodně rozčílených zákazníků. Když vypadla síť, třeba nešly smsky, odpověděla jsem na padesát po sobě jdoucích úplně stejných hovorů. A tenkrát ta síť ještě byla dost vachrlatá a padala hodně. Naučila jsem se spoustu věcí a taky jednu hodně důležitou. Na lidi nemá smysl křičet. Lidé na zákaznickém servisu vlastně nejsou reprezentanty firmy, pro kterou pracují. Oni jsou obranným valem mezi zákazníky a tou firmou. Když řvete na člověka na infolince, řvete na někoho, kdo nenese žádnou odpovědnost, nemá žádné pravomoce, jenom blbej plat. K lidem, kteří jsou odpovědní za chyby a nedostatky, se dostanete jenom jako číslo ve statistice.
Tohle je hraní na negativní struně. Takže zkusíme hrábnout i do těch pozitivních. Jsem si jistá, že existují i firmy, kde to funguje jinak. Kde chápou, že zákaznický servis určuje vztahy se zákazníky (A co je v dnešní době víc?). A kde jsou podle toho nastavené podmínky.
A teď realistická struna. Většinou to tak není. Takže co bych chtěla říct zástupci zákaznického servisu? “Já jsem sice nasraná, protože ten mixér už zase nefunguje, ale vás se to vlastně netýká. Jděte a najděte si lepší práci, stejně vás jednou úplně nahradí automat.”

Část 22: 5 věcí, které tě vždy dostanou do problémů

Já se vlastně do problémů nedostávám, říkám si. Po chvilce usilovného přemýšlení pár problémů z paměti vydoluju. Když nad tím přemýšlím dál, dochází mi, že párkrát jsem už balancovala na hraně opravdového průseru. Ale i tak si přijdu celkem bezproblematická. To vypovídá hlavně o tom, že vše je otázkou pohledu. Jsem si naprosto jistá, že jiní lidé by v některých mých situacích skučeli, proklínali osud a problémy by jim tekly i ušima. Rozhodně by je nemuseli dolovat z paměti. V první řadě jsem ráda, že jsem takový naivní optimista. V té druhé musím přiznat, že mé problémy se téměř vždy týkají peněz nebo odkládání. Často v kombinaci.
Věřím ale na to, že vše se vždy nějak vyřeší. A víte co? Vše se vždycky nějak vyřešilo. Zatím mě nic nezabilo. Ani mě můj optimismus nikdy nenechal padnout až na samotné problémové dno.
Ne, že by se to neobešlo bez stresů. Výzvou tedy zůstává trochu svůj přístup změnit. Abych byla konkrétní: změnit následujících pět věcí – problem starterů.

– nenechávat věci vyhnít (neodkládat je za hranici řešitelnosti)
– myslet na rezervy (hlavně časové a finanční)
– nenechat se ovlivňovat strachem
– dotahovat věci do konce
– neutrácet víc, než vydělám

K tomu mi dopomáhej pevná vůle.

Část 21: Co se dá stihnout v jedné sekundě

1. Ztratit odvahu.
2. Najít odvahu.
3. Rozbít skleničku.
4. Přečíst čtyři slova.
5. Tlesknout do dlaní.
6. Změnit názor.
7. Dostat skvělý nápad.
8. Zapomenout skvělý nápad.
9. Polknout sliny.
10. Zakopnout.
11. Napsat tři písmena.
12. Dát koš.
13. Nadechnout se.
14. Udeřit do strun.
15. Zamilovat se.
16. Zemřít.
17. Udělat dva kroky.
18. Poskočit si.
19. Nic.
20. Všechno.
21. Říct “jednadvacet”.