Rady si dávám často. Nebo je přebírám z chytrých knih. A většinou neposlechnu ani sebe, ani druhé. Ale je jedna rada, v jejímž dodržování se snažím neustále zlepšovat, protože mi to vážně prospívá. Ta rada zní: “Kašli na budoucnost”. 

Pohybujeme se ve třech časech – minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Trávit svůj mentální čas co nejvíc v přítomnosti je ideální. Jenomže nám to, co je právě teď, není dost a často utíkáme do minulosti nebo budoucnosti. Tedy myšlenkami, jinak to zatím ani nejde.

Já osobně jsem neustále jednou nohou v budoucnosti. A co mi to přináší? Až na výjimky celkem nic pozitivního, naopak. Jsou oblasti, kde tohle svoje předbíhání vnímám nejvíc, takže si na ně tady trochu posvítím a budu doufat ve výraznější změny. Tohle veřejný sebemrskačství se mi totiž zatím osvědčuje.

No a já jsem si myslela, že to udělá. A co myslíš, že se stalo?

Představy a očekávání – moje oblíbená kapitola z budoucnosti. Znáte to? Zatímco ještě sedíte na zadku v přítomnosti, v hlavě vám běží dokumentární film o tom, co se odehraje za dvě hodiny.

Mám jeden příklad za všechny. A ten vážně stojí za to. Myslím, že ženy se v něm poznají jako aktérky. Muži spíše jako příjemci těchto aktů. Tím příkladem je očekávání, že váš partner něco udělá, nebo v souvislosti s ním něco nějak proběhne, ale úplně zapomenete to s ním probrat. Představu máte dokonalou, úplně ji vidíte v barvách. A pak přijde ten barbar a celou vám ji pošlape. Copak on nevytušil, že očekáváte, že přijde domů s tím gyrosem, na který jste dostala před hodinou chuť? Jak je to možný? A teď ještě nechápe, proč jste jako naštvaná. Nebo se vracíte po dlouhém dni z práce, venku mrzne až praští a vy úplně vidíte, jak vás muž vítá v uklizené kuchyni s kouřícím hrnkem čaje v ruce. Jenže vy přijdete domů a nemůžete si nevšimnout, že v kuchyni se zřejmě odehrál radioaktivní výbuch, který odrazil muže na gauč, kde leží a sleduje zprávy, aby zjistil, co se to vlastně v té kuchyni stalo. A rychlovarná konvice studená jako led.

Možná by vás i bez vstupních očekávání rozmrzel ten výbuch v kuchyni, ale přišla byste domů v neutrálním rozpoložení, tedy v bodě nula. A ten pád na minus deset bodů vaší nálady by byl snesitelnější. Takhle jste v představách na plus desítce a pád o dvacet bodů bolí o dost víc. Ve finále hlavně manžela, který opět nepochopil, co se to vlastně odehrálo. A v těch zprávách mu to zase nevysvětlili.

Na rovinu – já už tohle tolik nedělám, už si většinou zvládnu uvědomit, jakou to natropí neplechu. Zlatej bordel v kuchyni! Ale když mě to popadne (ten případ s gyrosem se u nás odehrál relativně nedávno), řeknu něco jako: “Promiň, já se vlastně zlobím na sebe. Myslela jsem, že bys mohl přivézt něco k večeři, ale to jsi nemohl vědět. Navíc už mám děsnej hlad, což tý mý náladě nepřidá.” Snadný, ne? Takže 1. krok – Nic si předem nemalovat. Budoucnost bude bez očekávání lepší. 2. krok – Když už si něco namaluju a realita je jiná, nezlobit se. Na nikoho. Brát to jako ponaučení. 3. krok – Když už se zlobím, že je realita jiná, omluvit se za to a popsat (bez emocí), proč se vlastně zlobím a čí že je to vina. A tady pozor, znám i ženy, které jsou přesvědčené o tom, že jejich nenaplněná očekávání jsou vždy vinou mužů. Předpokládají asi, že je mužský mozek vybavený křišťálovou koulí. Možná jo, ale rozhodně jim tam nepromítají naše očekávání.

To si koupím aspoň třikrát, budu to chtít nosit celý život

S myšlenkami na budoucnost si kupuju i věci, které aktuálně nepotřebuju. Co hůř, nepotřebuju je nikdy. To se týká i kupování věcí, do kterých jsem teď blázen. Mám tady jeden příklad.

Nedávno jsem hledala nějakou fotku. A narazila na jinou. Na které mám boty, o kterých jsem si před deseti lety myslela, že si je musím koupit minimálně třikrát. Protože jiné už na léto nebudu nikdy chtít. Protože tyhle jsou nejkrásnější, nejpohodlnější, zkrátka dokonalé. A teď po deseti letech? Nic tak šerednýho bych si na sebe nevzala ani omylem. Sláva, že jsem tenkrát koupila jenom jedny.

A to už jsem dávno skončila s kupováním oblečení, které mi sice teď není, ale já přeci začínám s hubnutím a pak se mi bude tahle velikost hodit. Cítíte tam tu budoucnost? A cítíte i, jak zůstala nenaplněná?

Co mi jde pořád, je “to se může někdy hodit”. Třeba: ty šaty si koupím, můžou se mi hodit, až půjdeme někdy do opery. Nebo: tohle si ještě nechám, třeba k táboráku. Ve všem se postupně zlepšuju, ale jednu dobu jsem měla doma “věcí k táboráku”, že jsem z nich jeden mohla udělat. Hořel by dlouho.

Po letech, co si radu z úvodu článku vtloukám do palice, se ale i v téhle oblasti začínám zlepšovat. Nekupuju si nic, co mi není teď, věci pro nejistou buducnost si kupuju jenom výjimečně a téměř o žádných věcech si už nemyslím, že je budu chtít nosit až do smrti. A s touhle mantrou chodím po obchodech. Než ji u regálu odříkám, většinou zapomenu, co jsem to vlastně tak nutně potřebovala.

Taková budoucnost, jakou si ji představujeme právě teď, se stejně nikdy nestane

To nejvážnější na konec. Zásadní i běžné věci, které nás čekají a nad kterými předem přemýšlíme, nám přinášejí do života často tyhle dvě věci: strach a stres. Předem totiž moc nevíme, jak ta budoucí událost proběhne, je to tedy krok do neznáma a máločeho se bojíme víc. Ale obvykle jenom stačí moc nad tím nepřemýšlet. Čeká mě pohovor do nové práce? Fajn, připravím se na něj, jak nejlíp umím, a dál nic nepředjímám, vše ostatní zvládnu až na místě. Scénářů, jak se může pohovor odehrávat, je stejně milion a na každý krok se člověk připravit nemůže.

A ještě jedna krátká o budoucnosti. Před časem jsem si dělala malou osobní studii lidí, kteří se bojí řídit auto. No šlo spíš výlučně o “které”. A víte co je spojovalo? Nikdy neřídily v přítomnosti. Třeba jely a přemýšlely o tom, jak za dva kilometry zvládnou tu křižovatku, na které je velký provoz a budou muset z vedlejší zahýbat doleva. Nebo si představovaly, jak budou parkovat, třeba i dvacet kilometrů předem. Tyhle a dalších dvě stě sedm důvodů nebytí v přítomnosti dělá z žen horší řidiče, než jsou muži. Přestože některé emancipované statistiky mluví o opaku.

Být v přítomnosti je jeden ze zázraků života, nikde jinde člověku není většinou líp. A já mám na tohle téma další náměty, který budu potřebovat rozepsat (ehm, spíš dopsat), takže zase někdy. V budoucnosti.