Před časem jsem mezi fotkama našla několik obrázků, ke kterým se váže nějaký příběh, ale mám k němu málo slov, takže nevydá na celý článek. Tak mě napadlo zavést tady kategorii takových střípků. A odpichujeme se od fotek, takže voilá, uvádíme první Fotostřípky.

Prvním tématem se ukázal být alkohol. Nevím, jak si tuhle situaci vysvětlit – nejsem žádná velká fotografka, ani žádný velký alkoholik. A najednou tu je alkoholová fotostory. Ale berte to jenom jako pojidlo, které drží pohromadě vyprávění na různá, spíše objevitelská témata.

Český Krumlov – na vodu i na pivo

Mám několik tradic, které mám opravdu ráda. A Vánoce to vážně nejsou. Možná je to tím, že jsem těch oblíbených tradic zatím nezažila tolik, abych se s nimi začala nudit. Jednou z nich je jednodenní sjíždění Vltavy kolem Českého Krumlova. Říkáme mu s mužem víkenďácké nebo důchodcovské sjíždění řeky. Jezdíme sami dva, spíme v hotelu a loď si půjčujeme jenom na jeden den. Nuda, co? Aby to nebylo tak odsouzeníhodné, pádlujeme alespoň nadprůměrně rychle. Letos jsme jeli z Krumlova (kemp Vltavan) do Zlaté koruny.

A pobyt jsme si proložili užíváním si města. Kdybych měla mluvit o sobě a empatii, řekla bych, že jsem velmi empatická vůči místům. A Krumlov je jedním z těch, na která se dá hodně napojit, takže se tam ráda vracím. Bylo tak s podivem, že jsme byli poprvé v Depu. Ten podnik sice podle TripAdviser trpí mírnými výkyvy v kvalitě jídla a obsluhy, ale pivo maji dobrý, my se s jídlem trefili a prostředí je perfektní. Vkusně zrekonstruované industriální depo v kombinaci s velkou terasou s parkem a výhledem na zámek. Klidně bych tam i bydlela.

Když vás Krakonoš odfoukne k Trautenberkovi

Občas dostaneme darem voucher na ubytování. Většinou je to něco příšerného, co se neprodá vlastními silami. A většinou se tam k nám chovají, jako by nám dávali to ubytování zadarmo. Nemám tedy tyhle vouchery ráda. Zároveň rozumím tomu, že tenhle můj přístup pomáhá vytvářet ty negativní zkušenosti.

Nedávno jsme byli takhle vyexpedovaní do Jánských Lázní. Byl to jeden z těch víkendů, kdy lidem padaly stromy na hlavu. Schovávali jsme se tedy na různá místa, více či méně útulná. Vezmu to podle útulnosti (řazeno vzestupně): hotelový pokoj, Hitlerův podzemní labyrint Osowka (Polsko), Hitlerova tajná podzemní laboratoř Arado (Polsko) a pivovar Trautenberk. Ani u jednoho z navštívených podzemí spojených s Hitlerem se přesně neví, k čemu prostory sloužily, určitě to bylo něco průmyslově-válečného, ale jisté je jenom jedno, Hitler a spol. vážně uměli udržet tajemství. Mně to zase tak nebavilo, zrezlé bomby a vlhké jeskyně k životu potřebuju jenom v omezeném množství. Zato Krakonoš s Trautenberkem mě baví téměř neomezeně. Tedy hlavně pivovar Trautenberk v Malé Úpě, na úplných hranicích s Polskem. Jsem dost rozmlsaná, nejen v jídle, ale i v prostředí, kde to jídlo jím, a tady dokážou uspokojit i takovéhle hnidopichy. Když má někdo skvělé nápady a navíc je dokáže kvalitně zrealizovat, i Krakonoš musí odložit svůj klobouk se sojčím pírkem. A vzít si s sebou do hor třeba petku s pivem v neuvěřitelně roztomilém designu.

Máchovo jezero – za opilými mouchami a vlkem

Můj muž nejí houby. Slib, že půjdeme na houby, se tedy často stává planým. Chybí mu ta chuťová motivace. Naplnění slibu se tak odkládá a odkládá, až ke krajním termínům houbařské sezony. A to pak muž chodí po lese a snaží se ho přesvědčit, aby ještě něco vydal. Protože, když les nevydá, manželka vynadá. Tentokrát les nevydal, ale ani manželka nevynadala, našli jsme si náhradní program. Já chtěla obejít Máchovo jezero. Znám totiž Doksy a Staré splavy, ale co je na druhé straně vody? To obejití je dlouhé asi 12 kilometrů a takhle na podzim je to velmi příjemná procházka. Začali jsme v Doksech a tam na pláži stála prázdná lahev od Jacka Danielse a v ní dvě mouchy. O mouchy se zajímám od dětství, ale takhle vožralý mouchy jsem tedy ještě neviděla. Jakou asi maji kocovinu? Vylítaj se z toho? Nevím, nemohla jsem čekat. Ještě toho bylo před námi hodně k vidění.

Na druhé straně jezera je třeba několik zajímavých pískovcových útvarů. A vlci. A víte, co? Já jednoho viděla. Tedy viděla jsem mezi stromy zvíře menší než srnka a větší než pes, se světlou srstí. Chvíli jsem si lámala hlavu tím, co to mohlo být, ale pak jsem na to zapomněla, protože jsem našla lanýž. No, nakonec se ukázalo, že to je seschlá pýchavka, ale na několik vteřin jsem si myslela, že jsem budoucí vyhlášená lanýžařka od Máchova jezera. Zpátky k vlkům. Tenhle příběh totiž vypovídá o tom, jak jsem zajímavá a originální, ne, že jsem trouba, který nepozná scvrklou pýchavku. Vysvětlení mého vidění jsme získali hned druhý den. V televizi byla (jako na objednávku) reportáž o vlcích od Máchova jezera, kteří se mají pohybovat u Břehyňského rybníka. A přesně poblíž něho jsme byli, když jsem viděla toho mého vlka. Tedy já nemám žádný důkaz, že to byl vlk. Klidně to mohla být babička přestrojená za vlka. Ale víru mám a jsem z toho nadšená ještě teď.

Země se otevřela a tam byly sklepy

O téhle oblíbené aktivitě už tady byla řeč. Teď mám ale čerstvé zážitky z právě odplutého víkendu. Otevřené sklepy tentokrát probíhaly v Mikulově a okolí. A Mikulov je moje moravská srdcovka. Nacházím na něm spoustu pozitiv. Třeba se mi líbí, jak se ve tmě vznáší nad městem světlé budovy z vrchu Svatého kopečku. Jako by letěly temnou oblohou. Taky se mi líbí, jaká je tady koncentrace dobrého jídla. Vynásobte to Otevřenými sklepy a Svatomartinskými slavnostmi a máte zaděláno na váhový rozdíl jednoho kila. S tím jsem se vrátila domů a taky se vzpomínkami:

  • na všechny husí dobroty v restauracích Sojka, Tanzberg a Galant
  • na mladá vína, nejen ta Svatomartinská
  • na až kýčovité zátiší starého kola na vinici
  • na několik druhů škvarkových pomazánek

Mám jedinou výtku. Na můj vkus tam měli málo Dornfelderu.

A ještě trocha vinné filozofie. V souvislosti s vínem ve sklípcích padala slova jako: víno se líbí nebo nelíbí, je pěkné, oblé atd. A já se ptám: Mluví se ještě o vínu, nebo už o soše? Jako by to byla snaha povýšit alkohol na umění. Vlastně připouštím, že udělat dobré víno je svým způsobem umění, ale na tyhle snobárny moc nejsem. Držet skleničku za nožičku ve dvou prstech, dvě minuty v puse převalovat lžičku vína a špulit u toho pusu jak déčková modelka, pak minutu mhouřit oči a následně spustit monolog plný přívlastků. Přestože vína jsou lepší s přívlastky, mně buď víno chutná, nebo nechutná. Tečka. Tedy vlastně špunt. Korkovej.