TED je má oblíbená organizace. Pořádají konference, na které zvou zajímavé řečníky. Inspirují a šíří myšlenky, které dělají svět lepším místem. Fungují i v Česku a dalších zemích jako TEDx.

A co víc, TED je založený v roce 1984. A mně se líbí ta náhoda. Nebo možná nejde o náhodu. Ať tak či tak, to, co v TED dělají, je slušný protipól dystopie popsané ve známém románu 1984.

Důvody pro sledování videí na TED.com mám hlavně dva

1) Osobní vzdělávání a rozvoj. Ať se chcete rozvíjet v jakémkoliv tématu, určitě ho tady najdete zpracované, v přednáškách od těch nejlepších světových expertů. Je to jeden z nejzábavnějších způsobů, jak se držet v obraze a sledovat trendy. Taky je to skvělý způsob, jak se inspirovat. A podle principů pozitivní psychologie taková inspirace probouzí vnitřní motivaci k akci.

2) Angličtina. Pokud se chcete zlepšit v angličtině, není mnoho lepších způsobů. Jste-li dostatečně pokročilí, sledujte video s anglickými titulky. Nepouštějte si k němu ty české (u spousty videí na TEDu jsou ale dostupné). Má to jednu výhodu, nemáte tendenci ty dva jazyky propojovat, což podporuje myšlení v jiném jazyce a tedy i plynulou řeč.

Poslední dobou mě zaujalo těchto pět videí

Ta “1. část” v titulku článku vypovídá o mém předsevzetí výběr videí z TEDu jednou za čas zopakovat.

Tentokrát to budou videa o tom, jak vytvořit hnutí, jak začít podnikat v důchodovém věku, jak dělat rozhodnutí ve skupině, proč být všednodenním vegetariánem a jak učit v 21. století. No nezní to dobře? A takových videí jsou na TED.com tisíce. Potenciálně má tenhle příběh hodně částí.

Derek Sivers: Jak vytvořit hnutí

Odkaz na video.

O co jde?

Derek Sivers v rámci přednášky pouští video příšerné kvality, ze kterého mě rozbolela hlava. Ale obsah je skvělý: jak vytvořit hnutí, uvést věci do pohybu, získat následovníky.

Jde v základu o tohle: chcete-li něco změnit, musíte mít prvního následovníka. Ten dokazuje, že nejste blázen, ale vůdce. Pak potřebujete třetího do party. Tři už jsou totiž dav a dav je novinka. S rozšiřujícím se davem už chtějí být součástí všichni, karta se otočila a teď jde o to nebýt poslední.

Paul Tasner: Jak jsem se stal v 66 letech podnikatelem

Odkaz na video.

O co jde?

Paul Tasner vypráví svůj životní příběh. Když mu bylo 64 byl propuštěn z práce. Co udělal? Odešel do důchodu a začal chodit na ryby? Ne, založil svou firmu vyrábějící balící materiál z odpadu. Vypráví i třeba o tom, jaké to je soupeřit o investice s lidmi, kteří jsou mladší, než jeho boty. Velmi milé a inspirativní video. A je to i určitá zpráva o nutnosti změny přístupu (nejen k věku) v rychle stárnoucím západním světě.

Mariano Sigman, Dan Ariely: Jak dělat dobrá rozhodnutí ve skupině

Odkaz na video.

O co jde?

Neurovědec s behaviorálním ekonomem řeší, jak dojít ke shodě ve skupině. Jak udělat z davu skupinu jednotlivců, kteří spolu komunikují a jsou schopni se dohodnout? Sigman a Ariely mají řešení: Položte lidem otázku a vytvořte škálu s extrémními opačnými názory. Každý si nejprve sám za sebe označí, kde na škále se nachází se svým názorem. Pak musí dojít ke shodě ve dvojicích, následují dvě dvojice, dvě čtveřice…dokud se neshodne celá skupina.

Výhody? Uplatnitelné na různě velké skupiny. Vede to ke schopnosti vytvářet kompromisy. Při takovém způsobu hledání shody se každý zapojí, podílí se na změně a rozhodnutí, které následuje, se ho více týká a on je s ním lépe vnitřně srozuměn.

Graham Hill: Proč jsem všednodenním vegetariánem

Odkaz na video.

O co jde?

Hlavně o to, že Graham Hill je sympaťák s přemýšlivým přístupem k životu. Uvědomující si hranice své lidskosti.

Tohle je přístup, který mám ráda, a který přináší víc užitku, než “všechno nebo nic” přístup. Když se rozhodnete, že pojedete na 80 %. V tomhle případě na 71 %. Graham Hill se zabýval širokým negativním dopadem vysoké spotřeby masa (na životní prostředí, na zdraví, na etiku chovu zvířat atd.), ale neměl dost síly a odhodlání vzdát se masa úplně. Je tedy “weekday veg”. To znamená, že přes pracovní týden nejí nic “co mělo tvář”. Taková změna je realizovatelná a dopad i tak zásadní. A taky je to hodno následování. A klidně bych do toho aplikovala i systém malých kroků a začala jedním dnem v týdnu. Až se ukotví, přidala bych další den. A vlastně vypouštím ten podmiňovací způsob. Já do toho jdu určitě.

Diana Laufenberg: Jak učit? Z chyb

Odkaz na video.

O co jde?

Diana Laufenberg je učitelka, která učí v 21. století a která učí způsobem, který tomu století odpovídá. Vlastně úplně jednoduchá věc a dojemný zázrak v jednom. Jedna z věcí, na které se zaměřuje je práce s chybou. Dovolit dětem selhání jako součást procesu učení se. Za chyby se netrestá. Protože ta největší bariéra v jakémkoliv rozvoji je strach ze selhání, po kterém přichází trest, třeba v podobě výsměchu nebo kritiky.

To by byla první pětka z tisíce. Vy si pusťte ta videa (nebo si na TEDu najděte jiná) a já jdu tolerovat své chyby zase někam jinam.