Kolem okraje černé blog-díry mi už nějaký čas krouží poslední díl článku o Pěti jazycích lásky. Zatím tam nezahučel, ale už by to chtělo uzavřít a posunout se dál. 

Pět jazyků lásky je zajímavá teorie Garyho Chapmana, která velmi jednoduše mluví o tom, že neshody ve vztazích vznikají často jenom proto, že mluvíme každý jiným jazykem (z pěti jím popsaných). Více k dočtení v první a druhé části článku. Tam najdete to nejdůležitější, prostor tohoto poslední dílu je vymezený pro „přívěsky” základních myšlenek.

Sex je náš

Když někde vyjmenujete pět jazyků lásky, muži mívají tendenci uzavřít to slovy „to je jasný, já mám ten fyzický jazyk”. Chtějí tím pochopitelně říct, že mají rádi sex. Ale to ještě nemusí nutně znamenat, že mluví jazykem „fyzický kontakt”. Tak jednoduché to není. Obzvlášť u mužů. Oni zkrátka fyzicky potřebují uvolňovat své semenné žlázy. U žen je pak touha po sexu spíše emocionální. A jsme u toho: pokud si někteří muži stěžují, že jejich žena nemá chuť na sex, znamená to někdy, že není ve vztahu emocionálně uspokojená. A jak ji tedy emocionálně uspokojit? Tím, že k ní budou mluvit jejím jazykem lásky. I když ta cesta není zrovna přímočará, vede i ke spokojenému sexuálnímu životu.

Co se v mládí naučíš…

Někteří z nás mluví jedním jazykem, jiní dvěma. Chapman to v knize, kterou jsem četla, přímo neuvádí, ale přijde mi, že ten druhý má počátek v dětství. Že jde zkrátka o naučený jazyk. Vyrůstáte-li v rodině, kde se vaším jazykem nemluví, brzy se naučíte rozpoznávat, za co dostáváte rodičovskou lásku. A začnete ten jazyk taky používat. Přenášíte si tím do života určitý model vztahů, třeba poskytujete skutky a služby, protože tak jste to odkoukali od rodičů. Čímž si to ale o to víc komplikujete. Nejenže na vás manžel nemluví vaší „řečí”, nepoužíváte ji ani vy, protože ta „naučená” trumfla tu „rodnou”.

Ano, i děti mluví

Z odstavce výše vyplývá, že už děti používají jazyky lásky. A je to tak – mluví na vás tím svým vrozeným a vy zase tím svým. Často se ale míjíte. Vždyť vy mu děláte do školy dokonalý svačiny, nebo mu všechno koupíte, ale on si přitom říká, že ho nemáte dost ráda, protože ho nikdy neobejmete. A pokud je takové míjení trvalé, odráží se to třeba v pubertě. Nezdravým sexuálním životem, vzpourami, problematickým chováním. Dokonce s tím někteří jedinci můžou bojovat celý život. No jo, ale řekl to někdy někdo všem těm budoucím rodičům, kteří prostě jenom dělaji, co (ne)umějí? 

Nikdy není pozdě

Chapman uvádí i příklady párů, kteří spolu žili desítky let, pak se rozhodli pro změnu, objevili své jazyky lásky a jejich vztah se od základu změnil. K lepšímu. 

Ne vždy to je snadné. Spíš často není. Pocity zlosti a nenávisti pramenící z častých konfliktů, zrad a dalších negativ, která se cestou partnerstvím nasbírají, vyžadují už pořádnou práci vedoucí k jejich odklizení. Navíc musí chtít na vztahu pracovat dva. Ale kupodivu to jde i v případech, kdy chce jenom jeden. V knížce je i příběh ženy, jejíž muž byl v podstatě tyran, jenom jí ubližoval a v žádném případě nepřipouštěl možnost, že by vůbec měl na jejich vztahu nějak pracovat. A tak to byla ona, která pracovala na změnách – i přes počáteční odpor. Vytrvala dost dlouho a počkala si na bod zlomu, který vážně přišel. 

Pokud dáváme někomu najevo svou lásku, tedy naplňujeme jeho nejhlubší citovou potřebu, má po čase tendenci vycházet nám vstříc. A může začít naši lásku opětovat. Pro mě už to je za hranicí možného sebezapření, ale jinak jsem ráda, že existují důkazy o zázracích.

Je to vlastně celé takový protipól k častým představám o romantické lásce. Které jsou pořádně zkreslené. „Romantická láska” je totiž jenom takové povrchní šidítko pro „naivy”, kteří ještě nepochopili, že za každým dobrým vztahem se skrývá spousta práce a vzájemný respekt.

Aplikování „1 za 2”

Něco málo rad, jak teorii aplikovat do života, je v druhém díle tohoto trojčlánku. Teď a tady se zaměříme na situaci, kdy by jeden z vás na vztahu rád pracoval, ale druhý to považuje za zbytečnost. To je bohužel celkem běžná věc.

Chapman radí přijít za partnerem a říct něco ve smyslu „Četla jsem o takové teorii o vztazích a rozhodla jsem se, že bych ráda byla lepší manželkou. Máš nějaký nápad, jak bych se mohla zlepšit? Čím bych ti udělala radost? Jak bych ti mohla projevit svou lásku?”. A já radím: nenaštvat se hned na základě odpovědi, která po tomhle úvodu přijde. Protože pravděpodobně lze čekat, že přijde něco, co se osobě, která vstřícně nese svou kůži na trh, nebude líbit. Ale když to zvládnete, může se stát, že za čas to přinese své ovoce, i zeleninu. V podobě zájmu zapojit se do procesu pozitivních změn. Je to těžký? Sakramentsky. Ale je to mnohem lepší, než toho druhého do práce na vztahu a ke změnám nutit.

Když kvůli tomu děláte něco, co nechcete, je to pokrytectví? To je častý argument ve prospěch tvrzení „Když to nevychází z mé přirozenosti, je to falešné.” Ale tak to není. To, že začnete v neděli péct bábovku kvůli manželovi, který mluví jazykem „služby a skutky”, ještě neznamená, že teď tvrdíte, že pečení je pro vás ta nejlepší činnost. Jenom říkáte, že pečete, abyste manželovi udělala radost. A o tom ty vztahy přece taky jsou, ne? 

„Je vám partnerův jazyk lásky nepříjemný? A co má být?” říká Chapman. „Prostě mu něco obětujte. Neděláme to pro sebe, ale pro partnera…” A tím ve výsledku vlastně i pro sebe. I když k cíli jdeme jinou cestou, než by se nám líbilo.

Úplně posledních pár slov k teorii 5 jazyků lásky

Je to zkrátka velmi jednoduché, ale zároveň to vůbec není snadné. Je potřeba měnit zvyky, vystoupit z nějakých nefunkčních stereotypů. 

A aby bylo na závěr jasno, vůbec netvrdím, že ve všech vztazích je něco, co potřebuje nějakou opravu. Ale skoro bych si i dovolila tvrdit, že pokud je vztah, který žádnou opravu nepotřebuje, pak je to proto, že prochází poctivou každodenní údržbou. A nenechává se zreznout.