Procházím se desítkami rozepsaných článků a čekám, které z těch torz na mě nejhlasitěji zakřičí, že by chtělo dopsat. Někde mám stěží jednovětnou myšlenku, někde leží skoro celý text. Stačí hřeben a trochu pročísnout. Nejvíc se mi ale zrovna teď chce dopsat tady tenhle o „muslimech na hřišti”. Možná i proto, že je celé tohle zamyšlení i takovou malou výzvou do začínajícího nového roku. 

Cesta z vlaku. Už se téměř setmělo a na blízkém dětském hřišti byla jediná rodina, muslimská. Muž s vousem, žena v šátku a asi dvouletý kluk. Zajímavý obrázek, který si říkal o názor. A mě napadlo, že tuhle situaci si různí lidé zřejmě vyloží dvěma způsoby:

A) je to teroristická buňka, která tady pod rouškou tmy umísťuje výbušniny

B) chudáci muslimové musí chodit na hřiště až po setmění, aby nemuseli čelit nenávisti

Na první dobrou bych hlasovala pro Béčko, ale po pár krocích mi došlo, že je tady ještě Céčkový popis situace:

C) muslimská rodina je s dítětem na hřišti.

Protože vlastně vůbec netuším, proč tam šli v tuhle dobu, co si myslí, jaké mají zkušenosti. A v případě A) i B) jim něco podsouvám a taky všem ostatním. O kterých si zároveň automaticky myslím, že si něco myslí a že si z takové situace utvářejí závěr. A to navíc jenom jeden z těch dvou, co jsem jim v duchu podsunula. 

Hmmm, přesně, takhle bychom se k tomu měli stavět, radovala jsem se ze sebe, když mi to Céčko došlo. A až druhý den mi docvaklo, že i tohle není dost. Že ideální je vlastně popis:

D) nějaká rodina je s dítětem po setmění na hřišti. 

Jenomže pračlověcí instinkty v nás si už holt všimnou, že je ten druhý člověk „jiný”, a následuje vytváření prostoru pro dohady. Ať už jsou to ty sluníčkářské (B) nebo ty xenofobní (A). 

Ale boje s vnitřním pračlověkem jsou často nad lidské síly, a tak i to Céčko je vlastně dobrý. Protože to hlavní je si uvědomovat, že je to jenom instinkt reagující na něčí odlišnost. A ten mi vůbec nemusíme poslouchat a nemusíme zobecňovat, vidět černo-bíle (i za šera) a vytvářet si závěry bez toho, že bychom pro ně měli informace.

Protože proč by zrovna tahla muslimská rodina měla být členem teroristické buňky? A na druhou stranu, proč by se právě oni měli setkat s xenofobními útoky?

To muslimské téma je jenom příklad a když to zobecníme, najdeme způsob, jak přemýšlet o ostatních a o světě. Nejen bez předsudků, ale i bez dalšího předjímání a hodnocení, toho negativního i toho pozitivního. Zůstávat u toho, co skutečně víme, nedomýšlet si to, co je nedomyslitelné. Být objektivní, být otevření, být spravedliví.

Protože, i my, co vidíme věci spíš pozitivně, taky nemáme patent na utváření závěrů. Jenom proto, že jsou ty názory vstřícnější k jinakostem a změnám, neznamená, že jsou dobré, když nestojí na faktech, ale na dohadách a emocích.

A přesně tohle přeju sobě i druhým do nového roku – vidět to, co je skutečně vidět a nedomýšlet si to, co vidět není. Nestavět své názory na dohadách, ale dívat se pořádně kolem sebe a hlavně dál, než za vlastní plot. A přemýšlet nad tím. A občas vůbec nepřemýšlet. A zkrátka žít. A nechat žít.