Je to tak, v zimě potřebujeme větší přísun vitamínů, a to i těch duševních. Pro udržení zdravého ducha. Protože to je někdy těžší, než odolat chřipce. Alespoň pro mě. A knížky jsou ideální zabijáci chmur z temných podvečerů i z bezslunečných dní.

Erik Hjalmar Fredrik Söderberg: Doktor Glas

Mám sice radši současné temné období severských kriminálek, než severský romantismus z přelomu 19. a 20. století, ale i tady najdete detektivní linku, víc filozofickou než akční, ale je tu. A přináší hlavně otázku „Co vše může být motivem pro vraždu?” A možná vám motiv, který byl důvodem k vraždě v téhle knížce, přijde slabý, ale ta filozofie kolem něho je silná. Všechno to uvažování o nemorálnosti takového činu. Má vždy morálka navrch nad motivem? A jaká morálka, ta společenská nebo ta přírodní? A je lepší být jen divákem života nebo jeho účastníkem? I když to znamená riskovat? 

Všechna ta filozofie mě bavila, hlavní hrdina mě většinou štval, ale líbilo se mi, že chodí na procházky po městě a taky mě zaujal popis atmosféry Švédska té doby. 

Rozhodně ale vedle hlavní linky příběhu čekejte velkou dávku melancholie, odevzdanosti a povzdechů typu „Mne si život nevšímá…”. 

Noo, tady zrovna to zahánění chmur knihou moc nefunguje… 

Co mě zaujalo nejvíc, a tak jsem si to vypsala? 

„Chci jet koňmo i lodí. Chceme mít všechno a být vším.” 

„Mé smysly se probudily pozdě, teprve v době, kdy má vůle už byla mužská. Jako dítě jsem byl příliš ctižádostivý. Brzy jsem si osvojil sebeovládání. Naučil jsem se totiž rozlišovat mezi tím, co byla moje vnitřní konstantní vůle, a tím, co byla vůle chvilková, zaměřená k okamžitému potěšení. Přinutil jsem se poslouchat ten první hlas a nedopřávat sluchu tomu druhému. Záhy jsem poznal, že to je vlastnost mezi lidmi dost vzácná, možná vzácnější než talent a genialita.”  

„Možná ani není zapotřebí životu rozumět. Tato neustálá snaha všechno vysvětlit a pochopit je možná zavádějící. … Neřešit záhady! Nezvídat! Neuvažovat! Myšlenka je kyselina, která leptá.” 

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Tohle je jedna z tisíce věcí, které mám na čtení ráda. Když sáhnu po nějaké knížce z kategorie klasika, ke které jsem si zatím nenašla cestu. Nebo ona ke mně. A pak jsem hodně překvapená, jak moc pěkně je to napsaný, když je to přece tak „starý” – krásný styl vyprávění, vtip, literární kudrlinky a osvěžující volba slov. Včetně zajímavého popisu života na maloměstě (Havlíčkovy rodné Jilemnice) doslova na přelomu 19. a 20. století. Je znát, že knížka spadá do žánru „psychologická próza”, vyprávění jde vážně na dřeň, jednotlivých osobností i vztahů. 

Než jsem se pustila do čtení, vzpomněla jsem si na pár záblesků z filmu Juraje Herze z roku 1971, který jsem viděla jako malá. Kromě těch několika obrázků ve mně zachoval pozitivní dojem, ale proč to už jsem nevěděla. Tak abych si umocnila zážitek z příběhu, po dočtení jsme si film pustila a užila si i skvělou Ivu Janžurovou a Petra Čepka v rolích silné Štěpky a slabocha Pavla. Ona je energická, excentrická osoba, které ustříhne křídla svatba se zruinovaným bratrancem. Protože může být ještě hůř, než se zdá. Ale taky nakonec líp, když jste ten typ, co se nenechá zlomit. A taková Štěpka Kiliánová už zkrátka je. A její příběh určitě stojí za přečtení.

Jenny Colgan: Pojízdný krámek snů

Třetí knížka o lásce k literatuře, kterou jsem v posledních několika měsících četla. Je to zkrátka jak domino. Sestavené z knih. Jenom do něj šťouchnete a spustí se ten efekt. Jedna knížka vás dovede k další. Tahle mě z těch tří ale bavila nejmíň. Na druhou stranu si myslím, že se z nich nejlíp prodává. Je zkrátka taková čtivá. A taky hraje do noty všem, kdo mají plné zuby té naší vyspělé civilizace, hektického a pozérského života ve městech. Takže v tomhle je zacílená perfektně. Stačí vystřelit. Ale ta rána je trochu slaboučká. Literárně, i příběhem trošku prvoplánovitým. Přesto mě její čtení nijak neuráželo, dokonce jsem si při rychlém obracení stránek říkala, že jednou za čas mi neuškodí přečíst si takovou oddechovku. Tak jsem si od babičky půjčila Ostrov s vůní čerstvého chleba od stejné autorky. Líbilo se mi, že hlavní hrdinka má za domácího mazlíčka papuchalka. No kdo tohle má? To už zavání originalitou. Na druhou stranu se nemůžu zbavit (prvního) dojmu, že autorka bere pořád stejný typ příběhu a jenom to pokaždé nabarví trochu jinými barvami. Vždy jde o ženu, která se vymkne ze současného života a odejde někam daleko najít sebe sama. Ta z Pojízdného krámku snů odjela do vesnice ve Skotsku a prodává tam knížky v…, ano, v pojízdném krámku. Ale vlastně to zní super, ne?

Jodi Picoult: Nejsem jako vy

Už jsem se tu zmiňovala, že mám ráda aspergery. Proto, že jsou originální a zajímaví. Čímž to vůbec nezlehčuju a umím si představit (a vlastně spíš neumím), jak těžké je takové dítě vychovávat. Dodržovat každý drobný detail z nastavené rutiny, chránit ho před hlasitými zvuky, tělesné blízkosti lidí, jasným světlem… a případně čelit jeho záchvatům. A nebo také obvinění z vraždy. Jako je tomu v příběhu téhle knížky. A když má nějaký asperger všechny ty svoje vnitřní principy, ani riziko dlouhého trestu ho nedonutí, aby je porušil. 

Asi bych tuhle knížku nezařadila do „haute literature”, ale má všechno, co si můžu přát – promyšlený příběh, hezkou, čtivou stylistiku, třetí rozměr. A líbily se mi vlastně všechny hlavní postavy. U každé z nich bych našla alespoň střípek soulmejtství. Pro každou jsem měla alespoň špetku pochopení. A to je skoro zázrak. Škoda jenom toho předem dost čitelného rozřešení celého případu. 

Autorka sama je hodně populární a není divu. Čtivý příběh umí zabalit do důvěryhodně vykresleného zajímavého tématu. A pokaždé jiného, to svědčí i o otevřené mysli a schopnosti hloubkového ponoru. 

Tady ještě malý střípek uvažování hlavního hrdiny:

„Pokud se v něčem mýlíte, opravím vás. Ne abych vás ponížil (já na vás popravdě řečeno vůbec nemyslím), ale protože fakta jsou pro mě důležitá. Důležitější než lidé.” 

Anna Sálová: Kreativní copywriting

Knížky o psaní jsou moje povinná literatura. Takže by mi ze sebe bylo smutno, kdyby byl obsah tady té pro mě úplně nový. Ale pár sepsaných postřehů určitě využiju. Celkem jich v knize najdete 33 – o tom, jak psát, hledat nápady a pracovat s nimi. Aby vaše copy bylo ještě víc sexy a čtivé. Je to i docela hezky napsaný, jenom místy až moc výraznou korporátštinou. Třeba taková věta: „Teď nám jde o brand alignement a koherenci sdělení v pozadí našehu ZAGu, aby i uživatelský zážitek našeho zákzaníka byl maximálně koherentní.”… No fuj. Ale vyvažují to hezké obrázky od Ticha762.

Půlku z příští hromádky mám už dočtenou, tak když bude pořád takhle hnusně, budu mít našlápnuto na dva hromádkové články v jednom měsíci. To zní jako hezké lednové předsevzetí…