Tradiční vánoční poukaz na ubytování nás tentokrát zavál do Vídně a byli jsme za to rádi. Zavzpomínali jsme – Vídeň byla naším prvním partnerským přeshraničním výletem, objevili jsme zase úplně nová místa a těšíme se i na příště. Já tedy hlavně na sekanou v housce.

Ale na povídání o sekané si počkejte do druhého bodu tohohle čtyřpointového článku. 

1. Památky & spol.

Obešli jsme známá místa – Hofburg, radnici, třídu Graben nebo katedrálu sv. Štěpána. I tak je ale příště můžeme vidět klidně znovu a třeba konečně vystoupat na věž katedrály nebo se podívat do interiérů Hofburgu. Opět jsme nezvládli navštívit Schönbrunn, a to i přesto, že tahle památka byla prakticky vedle našeho hotelu. Ale bylo větrno a deštivo, tak jsme všechny ty parky a zahrady radši odložili na lepší počasí.

Co nás ale uchvátilo, byl Der Prunksaal, tedy barokní sál Rakouské národní knihovny. „Jedna z nejkrásnějších historických knihoven na světě,” stojí v letáku a já se rozhodně nehádám, za mě jsou všechny knihovny ty nejkrásnější. Najdete tu sbírky knih rakousko-uherských panovníků nebo třeba prince Evžena Savojského (ten tu má 15 000 kusů z celkových 200 000 svazků). A nad všemi těmi krásnými knížkami, globy a sochami se rozprostírá stropní freska. Nejen ji, ale i některé knihy ze sbírek, si můžete prohlédnout na www.onb.ac.at.

Der Prunksaal – ráj milovníků knížek a historie v jednom.

Poprvé jsme se došli podívat i na světoznámý Hundertwasserhaus a přestože jsem spíš milovnice jednoduchosti, je to krásný dům – úplná říše divů za zrcadlem, všechno se vlní, hýří barvami, na každém „rohu” najdete nějaké originální překvapení, v kašně se plazí obrovský mozaikový had… Jediný, co bysme potřebovali k úplné spokojenosti, je možnost podívat se, jak vypadají interiéry domu. Ale zazvonit na nějakého nájemníka jsem se neodvážila. 

Hundertwasserhaus – vídeňský Gaudí.

2. Mámo, já bych jed. Vždyť užs všechno sněd

Tahle kategorie je obvykle jednou z našich objevitelských priorit a když už jsme byli za baťůžkáře (viz poslední bod), rozhodli jsme se to sladit a zaměřit se na vyhlášené nízkorozpočtové destinace. Což se v celkem drahé Vídni vyplatilo, i tak to skromné stravování finančně odpovídalo zhruba tomu, jako kdybysme šli v Praze do slušnější restaurace.

Hlavním hitem víkendu se stala, tradááá, sekaná z úvodu, tedy Leberkas Pepi. Mrňavý podnik, ve kterém nabízí několik druhů sekané vložené do housky, taky v několika druzích. Úplně prostý jídlo i prostředí, ale ještě teď se mi seběhnou v puse sliny na mejdan, když si na to zavzpomínám. Bistro je kousek od opery a ve frontě na tuhle dobrotu tam tak postávala i spousta lidí vyháknutých na vrcholné kulturní zážitky. A při odjezdu jsme objevili pobočku na hlavním vlakovém nádraží, to bylo ale radostné loučení. 

Pak nás okouzlil módní podnik Schachtelwirt – nabízejí klasická vídeňská jídla zpracovaná v trochu jiném stylu a do krabiček, to vše obalené mile-nezávisle-mladistvým prostředím.

Líbilo se nám i v Charlyfresh – svěží fastfood zaměřený hlavně na wrapy.

Co ale k Vídni neodmyslitelně patří, jsou cukrárny a jejich sacher dort nebo jablečný štrůdl s vanilkovou omáčkou. My jsme spíš na to druhé, a tak jsme si tuhle dobrotu dopřáli hned třikrát. Chtěli jsme vyrazit do nějaké staré klasické kavárny a vybrali jsme si L. Heiner K.u.K. Hofzuckerbäcker (to K.u.K. znamená, že dodávali dobroty už pro císařpána). Podle internetu tam totiž mají nejlepší apfelstrudel ve městě. Což se ale nepotvrdilo, ze tří vyzkoušených byl jasně poslední a to ještě s pěkným odstupem. Mnohem víc jsme si na něm pochutnali v krásné biopekárně Joseph Brot  a ve velmi oblíbené cukrárně Oberlaa.

Z klasických vídeňských dobrot.

Jak už jsem se tady na blogu zmínila – nerada, a proto jenom výjimečně, fotím jídlo a hlavně si na to focení vzpomenu až v okamžiku, kdy mám půlku porce snědenou. A takový talíř nebývá moc fotogenický. Mám tedy jenom tři záznamy, fotky si tak užijete na odkazech na Tripadvisor. 

Do jídelní kategorie spadá i návštěva tržiště, my vyrazili na sobotní Vienna Naschmarkt. V ten den se na jednom jeho konci koná i tradiční blešák. Najdete tam spousta zajímavých tretek, ale i řadu věcí, u kterých máte neodbytný pocit, že z nich každou chvíli musí nějaký ty blechy opravdu vyskočit. Ve stálé tržnici pak najdete všechno, co si představíte pod pojmem ovoce&zelenina, a i další věci, co se dají sníst. Nabízené zboží se hodně opakuje a na jednom konci (blíž k blešáku) se nám zdálo o kousek levnější. Na první pohled mi tam připadalo všechno děsně krásný, ale na ten druhý to bylo spíš načančaný, s farmářským trhem to asi mělo jenom málo společného. Levně a dobře jsme se tam ale najedli v asijsko-rakouský restauraci, kde venkovní teplomety jely na takový výkon, že vytvořily skoro letní atmosféru. 

A ještě jedna věc – lahůdkářství Meinl. Najdete ho v ústí třídy Graben a stojí za návštěvu hlavně proto, abyste zjistili, co vše existuje na světě za dobroty. Jenom čokolád tam mají stovky druhů. Všechno ale snad o polovinu dražší, než v běžném obchodě. Vlastně to je i důvod, proč jsem se nikdy moc nedivila tomu, proč jeho menšího sourozence, který stál svého času v Praze, docela brzy uzavřeli.

3. Výlety z centra dění

Protože jsme měli vídeňskou lítačku a protože jsme neměli moc plánů, vypravili jsme se i do koutů, které nejsou běžně turistické. Vedle náhodných vyjížděk tramvají jsme se podívali na umělý ostrov Donauinsel (je asi 21 km dlouhý) s výhledem na vídeňský Manhattan, tedy Vienna International Centre, kde sídlí i OSN (jedno z jejích 4 hlavních sídel).

Vienna International Centre – vídeňský Manhattan.

Donnauinsel.

4. Cesta vlakem

Jsme na konci. A vlastně i znovu na začátku. Výlet jsme se totiž rozhodli povýšit na víc výletový tím, že pojedeme vlakem. Najít přímý a levný spoj do Vídně není nic složitého, my zvolili RegioJet a pohodlnou cestu jsme si užili. Až tedy na vztekající se a brečící děti, partu vyhulených týpků a opilé mládežníky. A taky na to, že na zpáteční cestě vypadly obrazovky a já měla přitom rozkoukaný Hříšný tanec! Takže jsem se nedozvěděla, jestli na konci Baby zůstane, nebo nezůstane sedět v koutě. Asi se na to budu muset někdy podívat (počítám, že to bude tak po stotřicátésedmé) a třeba to bude na cestě do Vídně. Oui!