Všechny letošní velikonoční dobroty už mi dávno vytrávily, tak bych mohla konečně dožvýkat i písmenka tohohle článku. Ať nejsem úplně mimo. Protože, jak mi před pár dny řekla tříletá neteř, „Sundej ty vajíčka, už je po Velikonocích.”

Ze dvou velkých tradičních křesťanských svátků jsem větším příznivcem Velikonoc. Už je jaro, nebo je těsně za dveřmi, nebo minimálně za vraty. Je tu i naděje na nový začátek. A když vyrážíte do přírody hledat výhonky kopřiv do nádivky, cítíte jiný vzduch, i když je třeba ještě trochu zima. A každý rok je to jinak. Jiné datum, jiné počasí. Není to tak nudně stejné jako Vánoce. Navíc mám mnohem radši tradiční velikonoční jídla a co víc… ve výzdobě jsou králíčci!

Letos bylo krásně, kopřiv už bylo dost, barvená vajíčka se mi sice nepovedla, zato mazance z kvásku byly jako malovaný a i křížovou cestu jsme si prošli (bez kříže na ramenou). A na ní s tím vzpomínáním taky začneme.

Velikonoční výletování

Strávit čtyři volné dny bez pořádného výletu je hřích. A ty se k Velikonocům nehodí. Zvony byly v pátek v Římě a my taky hledali nějakou destinaci (bližší), kam si zaletět. Půlhodinové pátrání v tabulkách, poznámkách s plány a v paměti, přineslo rozhodnutí. Pojedeme do Úštěku. Podíváme se na jejich velikonoční jarmark a projdeme asi 15 km okruh po okolí.

A rozhodnutí to bylo dobré. Jarmark ušel (moc lidí a v porovnání s úštěckým masopustem, kam rádi jezdíme, se nám líbil míň), ale cesta byla příjemná, hezky se vlnila krajinou a nabídla hned dva poklady.

Z města jsme vyrazili po červené, v Lukovsku uhnuli na žlutou a podél skály Opičí hlava došli až na Kalvárii. Na vrchol tohoto kopce vede křížová cesta se zastaveními vyobrazujícími Kristovu poslední cestu a úplně nahoře stojí tři kaple (Nalezení a Povýšení svatého Kříže a Boží hrob). My s sebou žádný kříž nenesli a na vrcholu jsme si o to víc užili nádhernou vyhlídku do daleké krajiny a chvilku vyhřívání se na jarním sluníčku. A když nás to omrzelo, seběhli jsme do vesničky Ostré na výborné palačinky do moc hezké výletní kavárny Pod Kalvárií.

Poutní Kalvárie.

Zátiší ve staré kapli na Kalvárii.

Výhled z Kalvárie na Úštěk.

Labužnická zastávka Pod Kalvárií.

Odtud pak vedla cesta nad stráněmi Hrádeckého dolu, po které jsme došli až ke zřícenině Helfenburk. Zpátky jsme to vzali středem (údolí) a udělali jsme dobře, protože cestou kolem potoka jsme si natrhali čerstvé kopřivy a vrbové větvičky.

Výhled na Helfenburk.

Cestou jsme potkali hada a žábu. Had se ukázal býti mrtvým, žába živou.

V neděli jsme se ještě vypravili do Poděbrad – nakoukli do velikonočních farmářských stánků (popravdě nic moc…), prošli se po lázeňské kolonádě a udělali jsme malý okruh po březích Labe.

A i díky těmhle výletům mi teď váha ukazuje jenom o půl kila víc. I tak je to o půl kila víc, než bych chtěla.

Co za to mohlo?

Velikonoční vyvařování

Jsou tři jídla, která nesmí chybět na mém velikonočním talíři. Biskupský beránek plný ořechů, kandovaného ovoce a čokolády, nádivka s kopřivami a uzeným a vajíčková pomazánka. 

Biskup nosí fialovou…

Letos jsme si jídelníček obohatili o pomalu pečenou kachnu s bramborovým knedlíkem a červeným (zelím). A taky o mazanec. Já mám obecně tak trochu strach z kynutého těsta (menší než ze tmy a z pavouků, ale mám). Od letoška mám ale nový žitný kvásek (je od Lucie a jmenuje se Stela) a tak jsem kousek převychovala na pšeničný a zkusila kváskový špaldový mazanec podle Maškrtnice. A bylo to šílený. Všechny ty fáze kynutí, které jsem musela několikrát porušit, protože některé z těch, které vyžadovaly můj zásah, vycházely zásadně na hlubokou noc. Čekala jsem proto, že z mazanců nakonec vzejde něco nepoživatelného, ale když něčemu věnujete tolikadenní úsilí a dřiny ručního hnětení dvoukilového těsta, musí přece existovat spravedlnost. A ona fakt je, byly z toho nejlepší mazance, co jsem kdy jedla. Nepřeháním. A to hlavně díky Stele (tedy jejímu pšeničnému synkovi Rosťovi), Maškrtnici i manželovi, který se se mnou při hnětení střídal. 

Špaldové mazance podle Maškrtnice.

Mňam. Ale nostalgická být nemusím, v lednici mi odpočívá těsto na kváskové koblihy podle Maškrtnice, tak třeba to zase vyjde a budu si brzy užívat jinou dobrotu z kvasu (někdy si tady o něm povíme, protože o kvásku prostě musí být delší řeč).

Velikonoční zdobení

„Vždyť už to máme hezky vyzdobený,” kontroval manžel v předvelikonočním týdnu zhruba pětkrát. Pokaždé, když jsem prohlásila, že ještě potřebuju něco dalšího nezbytného – narcisy, větvičky, bílá vajíčka, živého králíčka a mech (na ty poslední dvě položky nedošlo). 

Velikonoční zdobení.

Ale já mám zkrátka zdobení interiéru na svátcích nejradši. I když se snažím být minimalistická a používat co nejvíc toho, co půjde použít i za deset let, baví mě dlouho dopředu plánovat, co nového udělám a pak to na poslední chvíli měnit, protože ty plány byly nedosažitelně velkolepé. 

Letošní vajíčka se nepovedla (chybný pokus o tyrkysovou barvu), ale ta loňská byla jako malovaná.

Tak třeba ta velkolepost za rok vyjde.