Vždycky jsem se považovala za čtenářku se šťastnou rukou. Tak pouze jedna z dvaceti knih, po kterých jsem kdy sáhla, se mi nelíbila. A vrátila bych ji v čase – zpátky na poličku, ze které jsem ji sundala. Jak by to bylo tady s tou? Tenhle kousek jsem na tu polici několikrát metaforicky vracela a brala si ji zase zpátky – řada věcí mě totiž na knížce štvala, ale spoustu jiných jsem zase ocenila. 

Na kafe do Tokia

V Tokiu se v kavárnách dočkáte ledasčeho. Pro pobavení hostů tam pobíhají různá zvířata (prasátka, kočky, ježci, sovy), obsluhují vás třeba servírky, které vypadají a chovají se jako Hello Kitty. Cokoli si zamanete. V kavárně z knížky Než vystydne káva vás zase umí vrátit do minulosti. Zní to dobře. Mohli byste díky tomu opravit spoustu věcí. Má to ale tak přísná pravidla, že téhle možnosti využije málokdo. Hrdinové knížky se v čase posunuli celkem čtyřikrát. Vlastně pětkrát, ale v rámci čtyř příběhů – manželů, milenců, sester a matky s dcerou.

This will be a relatively short coffee break

Ten Einstein z hrnku na fotce se k tomuhle tématu hodí víc, než mi došlo, když jsem si prostě udělala kafe do oblíbeného hrnku. Občas do sebe věci zapadnou líp, než vědomě plánujeme. Jde tady totiž hlavně o čas. Kolik ho máme, jak ho umíme využívat, jak si ho necháváme protéct mezi prsty a jak se pak divíme, že už žádný nezbyl. I to, jak moc je relativní a o pohybu v něm.

A propos, cestování v čase. Tohle téma mě vždycky naláká a vždycky nakonec odejde s mými výhradami. Filmy Dům u jezera, Zítra vstanu a opařím se čajem, Harry Potter, Půlnoc v Paříži,… Všechny z jmenovaných se mi moc líbí a vracím se k nim, u všech jsme ale byla trochu nakrknutá, jakmile přišlo na nějaký časový pohyb. Jde vůbec napsat něco cestování v čase, aniž by to nemělo hluchá místa? Podle mě nejde, a to je taky důvod, proč cestovat časem ve skutečnosti nemůžeme. Spolkly by nás nelogické díry. 

Stejně jako u téhle knížky. Kavárna má už zmíněná striktní pravidla, která se musí dodržet, pokud má dojít na cestu do minulosti. Můžete se tam setkat jenom s tím, kdo už v kavárně někdy byl, musíte se vrátit, než vám vystydne káva apod. A jedním ze zásadních je i to, že ať se na návštěvě v minulosti stane cokoliv, na přítomnosti se nezmění nic. Ale to není úplně pravda a ani nemůže být. Když v minulosti odevzdáte dopis, v přítomnosti ho už nemáte, když tam uděláte fotku, v přítomnosti máte jednu navíc. Změní se i vaše paměť, myšlenky, … To pravidlo tak stojí trochu na vystydlé kávě. 

A jak s tím cestováním v čase souvisel duch sedící v kavárně? Kde se tam vzal? Nebo fungoval čistě jako klimatizace? Naštěstí ve mně kniha vyvolala i jiné otázky. A já mám ráda díla, která vyvolávají. Ale umím si představit, že na divadle to tomuhle příběhu sluší víc (autor je i divadelní scénárista a původně je to napsané pro jeviště). Románovou verzi oslabují nedostatky ve vypravěčském a literárním stylu a některé pasáže jsou trochu odbité, chtěly by líp promyslet, vypilovat, vymazlit.

Na druhou stranu ten nápad otevřít příběh kavárny, kde se můžete vrátit do minulosti, je hodně originální a stojí za to si přečíst o životech těch, kteří si v ní dali jednu zatraceně rychle stydnoucí kávu.