Rekordně dlouhý titulek máme za sebou, tak se rovnou ponoříme do té hromádky…

Daniel Pennac: Jako román

Tenounká knížka, která mě hned první větou uvrhla v nadšení a pustila až na úplném konci. A možná taky ne, možná v něm ještě pořád setrvávám. Láska ke knížkám z toho díla totiž cáká na všechny strany. 

Krom jiného obsahuje krásně sepsané důvody, proč děti nerady čtou a jak to udělat, aby se to celé otočilo. Měla by se tedy dostat do rukou nejen všem rodičům, ale i učitelům a učitelkám literatury. 

Pobavilo mě tvrzení, že předchozím generacím bylo vyčítáno, že moc čtou, těm současným zase, že málo. A jestli za to může televize? Příčinou nezájmu o čtení je ale hlavně to, že se z kouzla stala povinnost. Třeba tím, že se rodiče najednou začali mezi sebou dohadovat, kdo četl dítěti včera a kdo mu tedy musí číst dnes.

A proč by dítě pak dobrovolně samo četlo, když je to zjevně taková otrava? Kterou seznam povinné literatury udělá ještě o pořádnej kus otravnější? A co teprve otázky typu „Co tím chtěl autor říct?”

Láska ke čtení se prostě tvoří jinak a Daniel Pennac na to má sympatický recept, který spočívá hlavně v tom, že sloveso číst zkrátka nestrpí rozkazovací způsob. Je to něco jako, kdybyste chtěli říct „Miluj!”

„Zbývá porozumět, že knihy nebyly psány proto, aby z nich můj syn či dcera, zkrátka mládež, dělali referáty, ale proto, aby, pokud se jim zachce, je četli.“

Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!

V Praze žijící Polák napsal knížku Pepíci a pak i tady tuhle. Pepíky jsem zatím nečetla, ale udělám to. Proč? Protože knihy od Poláků, kteří mají rádi naši zem, mám zase ráda já – Szczygiela a teď i Surosze. Je až zarážející, co všechno o nás vědí. Ale to není ten hlavní důvod. Nejvíc oceňuju, jak umí vzít nějaký osobní příběh a zasadit ho do kontextu doby. To jsou pak úplně jiné rozměry vyprávění o historii. Když čtete třeba o farářce Petře Šáchové, dozvíte se i o situaci církve v dobách normalizace, s Miloslavou Legnerovou se zase podíváte na osud Čechů, kteří přesídlili na Volyň. Věru Čáslavskou a Adinu Mandlovou vám do souvislostí asi zasazovat nemusím, ale i v notoricky známých případech získáte často nové perspektivy. Takových příběhů je v knížce osm a všechny si rozhodně zaslouží žít v našich pamětích dál. Hlavně proto, aby se podobné osudy zase neopakovaly…

Chip Kidd: První dojem

První dojem nedělají jenom lidi, ale také například design. Právě o něm je tahle tenká knížka. A je to tak trochu uzavřený kruh, protože jde hlavně o design knižních obálek, na který se specializuje její autor Chip Kidd. Já ho objevila před časem na Tedu a bavil mě moc.

V knížce se kromě vhledu do toho, jak do své designérské práce vnášet okolní svět, dozvíte i o „záhadometru”. Někdy je totiž v designu třeba být srozumitelný, jindy je zase na místě využít tajemno. A dobrý designer má schopnost tohle základní rozlišení správně vyhodnotit a dodržet. I u obálek knih. Některé potřebují být srozumitelné na první pohled, úkolem druhých je vyvolat záhadu, které je třeba na stránkách knihy přijít na kloub. 

Jodi Picoult: Prostá pravda

Má druhá knížka od Jodi Picoult mě zavedla do prostředí amerických amišů. A tohle vyprávění jsem si opět užila znamenitě. Když se na amišské farmě najde mrtvé novorozeně, vše ukazuje na mladou dívku, silně věřící a hlavně neprovdanou. Jak se ale něco takového může v komunitě s tak přísnými pravidly vůbec stát? A co se vlastně stalo? Prozrazovat to nebudu, přečtěte si tu Prostou pravdu sami. Tedy až budete mít chuť na snadno čitelný příběh, který není zároveň plytký a odhalí vám i nějaké to zajímavé téma… Jodi Picoult je vážně dobrá vyprávěčka a její dílo tvoří docela dlouhou řadu. Takže je i výkonná. No klobouk dolů.

Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn

Tahle knížka je zase z jiného soudku. Je pro lidi, co mají tisíc otázek a žádnou odpověď. Co si neví rady se svými myšlenkami a pocity. Hledají, nacházejí, pochybují a znovu hledají…

Ti, kdo mají ve všem jasno, budou možná vyděšení, co to jako je za myšlenkové pochody a jestli ten chlap, co knihu napsal, v něčem nejede (představuju si).

Mně se tohle pochybování líbí. Člověk, který neví, ví často mnohem víc, než ten, který si myslí, že ví všechno. Už Sókratés věděl, že nic neví. A mladý vědec na konferenci v Bangalore, Indie je na tom podobně. A tak vše řeší a nastavuje zrcadlo globálním změnám, rasismu, i lásce.

Co jsem si vedle hlavního tématu hodně užila, byl literární styl a vyprávění o cestě kolem Islandu (možná proto, že tahle část příběhu hezky odsejpala a já si ráda odpočinula od všeho toho přemýšlení o neduzích současného světa).

„…že rasismus nejenže je morálně nesmyslný, ale už dávno technicky nemožný”…  

… a že tedy vůbec nedává smysl říkat o někom, že je přičmoudlej a smrdí, protože je z Kolumbie, když ten Kolumbijec učí na univerzitě a mluví třemi světovými jazyky a vy nemluvíte žádným a je z vás věčně cítit pivo a nemytý nohy… 

Asi tak.