Je 14. června. Jak to? Vždyť ten červen sotva začal, asi tak předevčírem… A jako bych si ho ještě ani neužila. Taky někdy máte tenhle pocit? Určitě jo. Ale tohle nemá být článek o truchlení nad ztraceným časem. Chystám se zabývat časem naopak dokonale prožitým. Na cestách za kulturou.

Svět knihy 2019

Předloňská návštěva největšího českého knižního veletrhu vydala na celý článek. Letos se vejde do kulturního přehledu. Možná proto, že jsem nasbírala míň zážitků a zakoupila míň knih a možná proto, že jsem potřebovala bod do měsíčního kulturního přehledu. Na obojím něco bude. A co bylo na tom Světě knih?

Koupila jsem si dlouho vyhlédnutou knížku o Einsteinovi od Waltera Isaacsona a Sedmou funkci jazyka od Laurenta Bineta. Ta už se celá třese na blízký výlet do Malého Stonu, kam ji brzy vyvezu a já se celá třesu na tenhle „Román na pomezí odborného pojednání a praštěného Tarantinova bijáku.“ Nezní to super? Pak tady o ní určitě povyprávím. O posledním úlovku z letošního veletrhu – Než vystydne káva – už jsme si řekli. A to je asi všechno. No tak vida, teď je aspoň úplně jasné, že na samostatný článek by tahle návštěva určitě nestačila.

Jsme v pohodě

Divadelní hra z prken nové scény Národního divadla je postavená na LGBT tématice, takže je plná emocí, pochybností a taky stereotypů a předsudků. Ty hra boří a místy možná staví nové. Je to tedy složité a zároveň zábavné. Asi jinak pro diváka, než třeba pro jednu z hrdinek – matku, která má tři děti: lesbu, transexuála a masochistu. Někdy se to sejde. A někdy je to za hranou, za kterou já už v pohodě nebývám, proto mě druhá část příběhu moc nebavila. Nesoudím, jenom mě nějak neberou mikrofony ve tvaru obrovského penisu a podobné vtípky. Ale vynahradila jsem si to u trojky – matka homosexuála, který zemřel na AIDS, utápí svůj smutek v posedlosti ručními pracemi. Její soupis materiálu, který lze při takových činostech využít, by se dal označit za nekonečně legendární.

Světlo (je i) za oponou

Pracovní povinnosti se mi postaraly o jeden květnový kulturní zářez. Šla jsem na vernisáž výstavy soch nevidomé sochařky Marianny Machalové-Jánošíkové. Akce byla spojená s křtem knihy o jejím neuvěřitelném životě – Světlo (je i) za oponou (napsala ji sympatická Katarína Kopcsányi). Knížku pokřtila harfenistka Ivana Pokorná a na vernisáži i vystoupila, spolu s kolegou cellistou (jeho jméno ale neznám). A já harfu miluju od dětství. Vystoupení harfenistky je jedna z mála vzpomínek, které mám na mateřskou školu. Takže jsem si to užila moc. Výstava je v galerii Velehradská do konce června, takže ty éterické sochy silné ženy jsou ještě k vidění…

Knížku mám rozečtenou, o ní si povíme až za čas. A to bude i prostor trochu rozebrat samotný příběh nevidomé sochařky Marianny.

Mezi ploty 2019

Největší pražský hudební festival (to není ověřený fakt, jenom můj odhad) navštěvujeme celkem pravidelně. Tentokrát jsme šli v sobotu hodně brzy, aby manžel stihl oblíbenou skupinu N.O.H.A. A jak to dopadlo? Hodinu a půl jsme čekali ve frontě na vstup (počasí naštěstí bylo solidární a pražící slunce střídalo kropení deštěm – kupodivu se to lidem moc nelíbilo…). Možná i tenhle úvodní zážitek měl vliv na to, že jsme mezi ploty strávili výjimečně málo času. Slyšela (a viděla) jsem tak jenom tři interprety. Když tedy nepočítám, že jsme při obhlížení areálu šli kolem dětské stage, kde zrovna překonávala svůj věk žížala Julie. 

Xindl X zazpíval mou hymnu „V blbým věku”, Lake Malawi zase eurovizí chytlavý song „Friend of a Friend” a pak přišla Mucha. Znala jsem ji před tím jenom trochu a tady mi padla definitivně do oka. Punk feministka, která si úplně na rovinu a zcela po svým říká, co se jí zachce. Taková absolutní, stobodová otevřenost je v době všech póz a pozlátek velká vzácnost a mně se to moc líbí. Taky to jednou chci umět.

Tak zase za měsíc. Snad. Zatím jsem za žádnou kulturou nebyla, možná vám místo toho budu muset vyprávět o seriálech na HBO GO…