… Alí ad-Du‘áží cestuje po hospodách kolem Středozemního moře a Max Eisenstein ze San Francisca píše svému příteli Martinu Schulsemu do Mnichova.

Taková náhoda. Dvě knížečky s útlým pasem. Málo stran, hodně obsahu. Jedna na mě vyskočila v knihovně, druhá je zadáním z čtenářského kroužku. Tmelí se rokem, ve kterém žije jejich příběh. 1933 – svět je v ekonomické krizi, Hitler se stává kancléřem, vzniká gestapo, populismus nabírá na obrátkách a lidé se stávají snadno ovladatelnou masou, schopnou čehokoliv. 

Je to děsivý a taky varovný. Na strachu může vyrůst cokoliv a lidí bažících po moci a bez jakýchkoliv morálních zábran chodí po světě, i po naší hroudě, dost. O to smutnější je sledovat, že Hitlerovy populistické praktiky jsou častým zdrojem inspirace i pro současné vrcholné politiky, a že pořád dobře fungují…

Ale zpátky ke knížkám. Obě se čtou na jedno nadechnutí. Jen ten nádech na moři je o něco svobodnější. Píše se sice stejný rok, ale na vlnách Středozemního moře je válka ještě v nedohlednu, na rozdíl od Německa.

Alí ad-Du‘áží: Po hospodách kolem Středozemního moře

Začnu tím veselejším příběhem. Tunisan, muslim, novinář, karikaturista a spisovatel cestují na lodi… tak by mohl začínat povedený vtip. Ale nezačíná, je asi jasné, že tady jde o jedinou osobu – autora knihy. U nás neznámý, v Tunisku klasik. Nedivím se, píše vtipně, ironicky, hravě a čtivě glosuje nejen atmosféru navštívených míst, ale i povahy svých spolucestujících a život na parníku, na kterém se přesouvají mezi přístavy. Spolu s ním tak koukneme pod pokličku třeba Nice, Neapole, Atén nebo Istanbulu. Všude tam žijí krásné ženy (které autor tak obdivuje), všude je nějaký bar k navštívení, všude na něj čeká nějaký zážitek.

Malá ukázka jeho smyslu pro humor:

„Plavání jsem vyzkoušel pouze jednou, a to na pláži Darmaš, kde jsem tenkrát podstoupil celé čtyři lekce. Položil jsem se na vlny – přesně tak, jak to popisují v lekci číslo tři. Všechny vlny však přede mnou utekly a nechaly mě se potopit, jak u nás s oblibou říkáme, „na sekyru”.”

A abych nezapomněla, třešničkou na dortu je hezký doslov překladatele Jiřího Miličky.

„… a nikoho nenapadlo, že Světová válka bude mít pořadové číslo.” Hezký obrat, má poklona.

Kathrine Kressmann Taylor: Adresát neznámý

Romča, která nám knížku zadala, se bojí, že je moc krátká, tedy nebudeme mít na setkání o čem mluvit. Já myslím, že téma samotné je silné a může z toho klidně být naše nejdelší setkání. Můžeme mluvit třeba o tom, že se člověk nechá snadno zblbnout. A když už se tak stane, omluví si potom téměř cokoliv. Jenom hodně neradi si totiž přiznáváme, že jsme se zblbnout nechali. Radši pak věnujeme všechnu energii tomu, abychom své chyby omluvili. I když někde uvnitř už často máme nalito čistého vína. A nejde jenom o to přizpůsobit se, abychom vůbec přežili, ale i o to, jakým způsobem budeme žít. Lidi se chtějí mít dobře a většinou nestojí o svobodu a spravedlnost. Jenom ti nejodvážnější se tomuto pudu kvůli vyšším hodnotám postaví. Pyramida potřeb je zkrátka neúprosně platná a na její špičku se zvládne vyšplhat málokdo.

Martin Schulse takovým mužem rozhodně není a o Maxi Eisensteinovi to nevíme, své dopisy píše z bezpečí, zatím nestál před podobnou volbou…

Knížka obsahuje pouhých pár dopisů, tím spíš je až děsivě geniální. Stejně jako skutečnost, že i pouhým psaním dopisů lze někoho ve špatných dobách zničit a udělat z něj adresáta neznámého. 

A knihy jako tahle jsou zkrátka důležitá poselství, jak nepodlehnout populismu, který v sobě skrývá nepřijatelné a zničující záměry. 

P.S.: Na Zaprášené poličce leží knihy, které jsou starší než já (datem jejich sepsání), první díl této kategorie je k dočtení tady.