Z květnových knižních novinek jsem si ke čtení vybrala nový kousek od Petry Hůlové. Je totiž povinnou četbou pro nás macechy a i přesto, že se knížka četla jako namazaná literárním talentem, musela jsem si ji dávkovat. Autorka o ní říká, že jde o sociální horor a to byl zřejmě důvod, proč jsem ji nezvládala číst delší dobu v kuse. A protože z červnových novinek na knižních pultech jsem si nevybrala nic, zase tolik to nevadilo.

Někteří spisovatelé svým psaním jen tak šimrají na kůži, někteří se vám pod tu kůži dostanou, malá skupina jich jde až na kost, ale jenom opravdu několik jich umí psát tak, že se prokope na dřeň. Mezi ně patří Petra Hůlová a ať už si vybere k vyprávění jakékoli téma, vždy je to promyšlené, hutné a čtivé.

A jaká je Zlodějka mýho táty?

Zlodějka mýho táty je kniha o vztazích v rodinách, včetně těch nových, což je terminus technicus pro rodiny, které jsou jiné než standardní (pomalu mizející) uspořádání. 

Kdo a jak moc má pykat za to, že to dvěma lidem nevyšlo? Na co máme ve svém životě nárok? A na co už ne? Kam až sahají práva dítěte?… To jsou otázky, které knížka podstrkuje svým čtenářům – prostřednictvím hlavního hrdiny, desetiletého kluka Mikyho. Jeho otec odešel k jiné ženě a on tak spolu se svými dvěma bratry tráví střídavku i u své macechy a jejích dvou dětí. Miky je vypravěčem, a proto vidíme příběh jeho očima, zatímco to, co si myslí úhlavní protivnice – macecha, nebo jak se chová, se dozvídáme jen z velmi letmých náznaků. Hlavní prostor má Miky a jeho svět – chování, názory, myšlenky a hlavně odhodlání to tak nenechat a vrátit vše do starého uspořádání. Bez ohledu na cokoliv. 

Jistě, rozvod rodičů je rozpad opěrných bodů a nepochybuju, že to je hodně těžký. Ale schopnost to přežít a najít si i něco pozitivního, se v životě tisícinásobně vrátí. A to Miky nezvládá a ani nezkouší. I proto se ocitá v začarovaném kruhu. Ale i přes tohle pochopení jeho situace mi hlavní hrdina Miki nebyl sympatický a nezvládla jsem se „postavit na jeho stranu.” 

A abych byla pozitivní – při čtení jsem si uvědomila, že jako macecha mám celkem kliku, mít ve střídavce Mikyho bych určitě nezvládla. 

Ať už jste tedy macechy, otčímové, z rozvedených rodin a nebo jste úplně „normální”, přečtěte si to, ten obzor komplikovaných vztahů, co se vám otevře, za to stojí.

Co jsem úplně nepochopila

Odehrává se příběh v budoucnosti, nebo ne? Všichni nosí korzety (co to je?), před písemkou pojídají paměťové pilulky a virtuální realita mi taky připadá o něco rozvinutější, než je dnes. V knížce se objevují i narážky na vyhynulé živočišné druhy a věty jako „A kolu pijeme brčkama jako za starejch časů.”

Jsou to jenom takové náznaky, narážky na problémy dnešní doby, ale trochu posunuté. 

Největším náznakem ale pro mě zůstává otevřený konec knížky… V jednom rozhovoru s Petrou Hůlovou jsem ji slyšela říkat, že občas píše druhé díly svých knih, které ale nedopisuje a nevydává. A že to udělala i u Zlodějky. A já se ptám – nemohla by mi to poslat? Aspoň kousek. Úplně mi stačí vědět, kdo ten závěr přežil a kdo ne…