Tu druhou část z titulku asi na Jadranu neříkají, ale jsem líná hledat, jak to skutečně je. Přede mnou je totiž dlouhý článek o letošní rodinné dovolené. Přestože ta samotná byla docela krátká. 

Letos jsme vyrazili na poloostrov Pelješac, do městečka Mali Ston. Byla to taková ta dovolená odehrávající se hlavně na plážovém lehátku, i tak jsme ale posbírali nějaké bonusové zážitky. Za mě je dovolenkové TOP3 asi následující:

  • podvečerní procházka po Záhřebu
  • výlet lodí do města Korčula
  • šnorchlování na pláži Veliki Žali

Ale koukněme na to pěkně zblízka.

Záhřeb – takové „normální” hlavní město

1400 km autem na jeden zásah je dost (jak jsme si ověřili při návratu), takže jsme přespali na půl cesty – v Záhřebu. A i přestože jsme o dovolené mluvili dokonce se dvěma Záhřebany a oba se o svém městě vyjadřovali trochu s despektem, mně se tam líbí. Oceňuju hlavně to, že jako hlavní město je naprosto „normální”. Tedy, že jeho centrum není žádný skanzen jenom pro turisty, jako je tomu v Praze, ale že v něm normálně, považte, žijí místní. Najdete tu nejen ulici Tkalčićeva, která je doslova plná restaurací a barů, stejně živé jsou i místní parky. My okoukli nejvýznamnější místní památku – katedrálu NBPM (Nanebevzetí Blohoslavenné Panny Marie). Tu tady mají hodně v oblibě, najdete tu i podchod s nepočetně cedulemi, na kterých jí obyvatelé děkují za všelijaké zázraky, které pro ně vykonala. Je tam i několik lavic, takže se můžete o nějaký další hned na místě pomodlit… My si řekli o dobrou večeři a vyrazili do výborné místní burgrárny (Rocket Burger Café), pak jsme omylem objevili super tunel Grić – vznikl za druhé světové války jako protiletecký úkryt a schová se v něm pět tisíc lidí, na poslední chvíli dorazili na lanovku – funguje už od roku 1893, měří jenom 66 metrů a je prý nejkratší pozemní lanovkou určenou k veřejné dopravě na světě a prošli jsme se parkem Strossmarter, kde to vypadalo jak na nějaké velké umělecké, trochu potrhlé zahradní slavnosti. 

Pohoda na záhřebském Strossmarteru.
Katedrála Nanebevzetí Blahoslavenné Panny Marie.

A taky jsme si vygooglili, proč je velká část zdejších suvenýrů ve tvaru kravaty – jde údajně o místní vynález. A pak Dandovi zřejmě přišlo, že on toho pro nás obětoval dost tím, že chodil dvě hodiny ulicemi, a museli jsme na oplátku shlédnout tři kusy videí jednoho youtubera. No tě prsk. Ale naše generace byla taky určitě nějak divná…

P.S.: Bydleli jsme v krásném apartmanu v centru města, jehož majitel miluje Prahu (výjimečná vstřícnost k našemu národu zaručená).

Plitvice, nikdy více?

Druhý den jsme měli v plánu Plitvická jezera. Co v plánu nebylo, je mírné zklamání. Nevím proč jsem čekala ráj na zemi, po kterém se prohání několik osamělých Apačů, když taková místa ve skutečnosti už neexistují, místo toho máme turistické ráje. A tohle je jeden z nich. Ta jezera jsou sice krásná – průzračná a nekonečně modrá a zelená, ale zase tolik z nich nemáte, protože musíte pořád dávat pozor na proud turistů v protisměru. Jinak byste zahučeli z dřevěného chodníčku rovnou do vody, což by mohlo přehlušit hučení místních vodopádů. Největším zážitkem tak pro mě byla zvědavá myška, která kolem nás pobíhala, když jsme svačili na lavičce v lese. Za tohle pobavení si odnesla několik drobků mého domácího kváskového chleba, tak snad jí chutnal.

Park jsme ale nestihli celý, tak mu možná dáme ještě jednou šanci, to lepší na nás třeba ještě čeká, někdy mimo hlavní sezónu. V té je každopádně nutné zakoupit si ty předražené vstupenky předem na webu. 

Střípky z Plitvických jezer.

Jo a ještě jedna věc – třikrát sláva Klubu českých turistů. To, jak se přehledně značí cesty a stezky by mohli vyučovat na univerzitě. Od Plitvických jezer by na ten kurz měl taky někdo dorazit… 

Pelješac – Mali Ston & spol.

A pak už jsme dorazili na jeden z konců Stonské zdi (druhá nejdelší soustava opevnění na světě), na kterém leží vesnice Mali Ston, kde jsme byli ubytovaní. Co se tomuhle místu nedostává v nabízených službách, vynahrazuje romantikou. Takový byl i typický místní kamenný domek, který jsme si tam pronajali.

Náš prázdninový dům.

Stojí kousek od vstupu na zmíněnou zeď, proto jsem se těšila, že po ní budu chodit do vedlejšího většího Stonu ráno pro pečivo do pekary. Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že ta zeď tam není součástí veřejných cest, ale jako téměř každá správná památka požaduje po svých hostech vstupné. Když jsme se pak na zeď jednoho teplého podvečera vypravili, stejně mi došlo, že bych po ní pro ten čerstvý burek a slanace nechodila ani kdyby za vstup na ty stovky strmých schodů platili mně. Ty výhledy za propocené tričko ale určitě stojí. Jednou.

Výhled ze Stonské zdi na Mali Ston.
Výhled ze Stonské zdi na Ston (se salinami v pozadí).
Ston s výhledem na Stonskou zeď.
Mali Ston.
Střípky z Maliho Stonu.

Chorvati mají bezesporu jedno z nejhezčích moří v Evropě a zřejmě to úplně stačí, protože služby na pláži jsou pěkně v protipólu – jedny z nejhorších v Evropě. Půjčovny lehátek, záchody, sprchy a jiný standard abyste hledali za pomoci strýčka Googlu několik hodin a pak si na místě ověřili, že realita stejně o pořádný kus pokulhává. Vyzkoušeli jsme pláž Prapratna (krásná, ale bez stínu a lehátek), Vučine (nádherná voda, ale bez čehokoliv), městskou pláž v Žuljaně (úplně mimo), pláž v Brijeste (byli jsme tam sami, ale voda byla trochu zakalená, asi od hodně blízkých chovů ústřic), pláž na Malim Stonu (rodinná atmosféra, žádné služby a pod vodou hodně odpadků), pláž v Orebiči (krásný kamenný val v moři se spoustou ryb, hezké občerstvení, sprchy, ale zase bez lehátek)… A pak jsem našla pláž Veliki Žali, 25 km směrem na Dubrovník. Bylo tam parkoviště, lehátka (i ve stínu stromů), velká restaurace (dobrá ale dražší), záchody, nějaké atrakce a moře tam bylo jako akvárium. Neumím ani popsat, co všechno jsem tam vyšnorchlovala… 

Stejně tak neumím popsat, co všechno jsem měla na téhle dovolené na talíři. Grilované olihně jsou má chorvatská oblíbená klasika, Pelješac se ale vyznačuje chovem ústřic a jiných mušlí. Ústřice tam mají lahodné (když si tedy odmyslíte pohled mého muže a Dandy, který na mě při jejich konzumaci vrhali… jako bych snad překusovala žížaly) a mušle stejně tak. Nejvíc mi chutnaly jedny, které ale neumím pojmenovat a ani strýček Google mi s tím nepomohl. Mají takovou zvláštní záklopku, která se musí odstranit a až pak se otevřou. A vypadají úplně jako… to už si posuďte podle obrázku sami. Jo, a kdybyste znali jejich jméno, tak mi ho napište, budu vám vděčná!

Stonské mušle.
Vyhlášené pelješacké ústřice.

Hodně se mi líbil krátký výlet lodí na ostrov Korčula, jeho stejnojmenné hlavní město je nádherné. Ale taky plné turistů a předražené. A to jde jenom o „malý Dubrovník”, v tom skutečném, velkém, to asi bude o to „větší”. Tomu jsme sice byli na dosah, ale rozhodli jsme se, že si ho necháme na samostatnou mimosezónní návštěvu. 

Čekání v korčulském přístavu.

Co se mi ještě líbilo? Ospalé vesnice Broce a Hodilje – obě jsou poklidné a autentické a v obou se nacházejí vyhlášené rybí restaurace.

Přístav Hodilje při západu slunce.

Víc jsme toho nestihli, nebo si to už nepamatuju. To asi vyjde nastejno. Ale pak tu ještě byla…

Bosna a Hercegovina

Můj manžel začal jezdit na dovolené do bývalé Jugoslavie v podstatě jen, co zazněl poslední výstřel ve válce za nezávislost (nebo, jak se těm nesmyslům, co tam před lety vyváděli, oficiálně říká…). Má tak vzpomínky na úplně jinou verzi těhle míst, než jakou tam najdeme dnes. I proto nás vytáhl vykoupat se pod vodopád Kravica na řece Trebižat. Místo je to nádherné, ale na parkovišti je víc aut, než před akvaparkem v Čestlicích. A lidi ze všech těch aut jsou pak nacpaní na několika málo metrech čtverečních lehce bahnitých břehů. Voda je studená a přímo pod vodopády vás už nepustí, jako tomu bylo ještě před lety. Mně se tam celkově nelíbilo, ale mužská část naší výpravy byla nadšená. Takže možné je všechno. 

Kravica splav.

Mostar se mi líbil o moc víc. Hlavně jeho Starý most, který je takovým symbolem zmíněné války. Tuhle památku z 16. století (zapsanou na seznamu UNESCO) totiž v roce 1993 zničili chorvatší dělostřelci. Po více než deseti letech ale povstal z trosek a tak z něj znovu skáčou mladíci do řeky Neretva. Ten skok je dlouhý 24 metrů, přihlížející turisté jim nadšeně tleskají, ale sami si to vyzkoušet nemůžou. Tahle atrakce je jim zapovězená po tom, co jich při skoku hned několik zemřelo. Takže si radši dají bosenskou kávu v některé z desítek restaurací a kaváren a pak si koupí orientální suvenýr – krámky s nimi do daleka obklopují ulice vedoucí na most.

Příprava ke skoku do Neretvy.
Starý mostarský most.
Dění na mostu v Mostaru.
Výhled z mostu na břehy Neretvy.
Pravá bosenská káva.

Ale my už jsme byli na cestě domů. Vzali jsme to přes BiH a užili si výhledy na okolní hory a jezera, i na vesnice, kde se tak trochu zastavil čas. Je zkrátka realativní, někde si klidně stojí a čeká a na dovolených pak letí jako splašenej…