Na konci Květnové kultury jsem v lehké nadsázce psala, že příští měsíc budu muset místo běžného kulturního přehledu napsat článek o HBO GO. No a viděli jste někde kolem tu Červnovou kulturu? Ne. Tak tady máte to HBO GO.

Černobyl

Tímhle seriálem to „dobrodružství” vlastně začalo. Hledala jsem nové díly rozkoukaného seriálu Černobyl a objevila ho na HBO GO. K tomu nabídku na měsíc sledování zdarma. Tak jo, řekla jsem si, dokoukáme seriál, pak to vypnu. O tom, že se to nestalo, svědčí následující položky. Teď ale pojďme ke svědectví hitu letošního roku. Hitu, který ovlivnil nejen fanoušky seriálů, ale celý mediální svět. Najednou nebylo nic tak trendy téma jako Černobyl. Kdo o něm nepsal, jako by nebyl. Na rozdíl od československých médií v době výbuchu. Tenkrát se skoro nic nevědělo, ale říkalo se toho hodně. Třeba to, že obsluha jaderného reaktoru byla opilá. Seriál Černobyl ale ukazuje, že byla „jenom” neschopná. A to včetně těch př.p.sr.n.ch komunistických aparátčíků, kteří o vývoji (nejen) po katastrofě rozhodovali. A seriál celou tuhle historii nádherně zachytil. Nooo, „nádherně” asi není ideální výraz, vzhledem ke všem těm drsným záběrům rozpadajících se lidí… Vedle hlavního příběhu je tu ale znovu varování před režimy, které jsou kvůli své narušené propagandě schopné vlastně čehokoliv. A to je v jistých ohledech ještě děsivější.

Sedmilhářky

Tenhle další seriálový hit mi doporučovalo hned několik lidí. Do mého vkusu se sice úplně stoprocentně netrefil, i tak jsem si tam své našla. Líbil se mi třeba fakt, že hned od začátku víte, že někdo zemře, ale máte celou sérii na domýšlení se, kdo a proč (i když favorité jsou jasní). Velké plus má úvodní hudba a vůbec celé intro, líbilo se mi město Monterey a oceán. I obsazení bylo hvězdné. Na druhou stranu mě nebavila ta načančanost americké smetánky, i když to pravděpodobně bylo nutné kvůli nastavení naleštěného zrcadla. Všechno to sedmilhaní se v něm tak líp odráželo.

Durrellovi

Jsou seriály, které by se měly předepisovat jako recept na naději a radost ze života bez ohledu na podmínky, ve kterých ho zrovna žijeme. Dávno jsem neviděla něco, co by ve mně vzbuzovalo tak pozitivní emoce. Asi není divu, stačí, když se rozhlédnu po tomhle článku… Seriál Durrellovi je ale prozářený sluncem ostrova Korfu, na který se věčně usměvavá vdova přestěhuje se svými čtyřmi dospívajícími či lehce dospělými dětmi. Pronajmou si nádherný polorozpadlý dům nad mořem a společně nebo každý zvlášť překonávají různé peripetie a klacky přes cesty. Každý z nich je jiný a každý je zajímavý. A jejich vztahy jsou hodně otevřené a liberální a právě proto tahle rodina funguje jako celek. Má to i vtip a naději v lepší zítřky a nový začátky a i kapku smutku. V zimě si asi naordinuju opakování.

Soudruh detektiv

Tenhle kousek jsem vybrala manželovi, on totiž vyloženě zbožňuje různé absurdity východního bloku. V tom se úplně neshodujeme, ale taky se mi to líbilo. Příběh zapálených socialistických kriminalistů bojujících proti zločinným imperialistům se odehrává v osmdesátých letech v Bukurešti a je celý postavený na vyhroceném boji dobra a zla. V tomhle podání je to dobro komunismus a zlo kapitalismus, pro příběhovou úplnost. Soudruhové detektivové řeší vraždu svého kolegy a souběžně bojují proti zlořádům typu pašování amerických džín. A všechno je nakonec propojené a nic není takové, jak se zdá… Oni ovšem zůstávají věrní svým socialistickým hodnotám. Zkrátka na ně koukáte a i když víte, že je to tak trochu parodie, z hlavy vám nejde otázka, jestli je možný, že by ten komunismus ještě v osmdesátkách někdo mohl myslet takhle vážně. 

Mr. Robot

Se mnou by si nějaký hacker moc neužil, skoro celý můj život je volně dostupný tady na blogu a zbytek vykecám jinde. A ukrást mi není co. Hacker z tohohle seriálu mi ale ukradl veškerou pozornost. Co asi dělá Elliot, říkala jsem se smutkem v hlase manželovi ještě dva dny po tom, co jsme seriál dokoukali. Elliot = hlavní hvězda příběhu, sociálně ne úplně funkční programátor. Hraje ho Rami Malek a je dokonalej, a to zdaleka nemluvím jenom o jeho nekonečných očích. Seriál je kritikou současného konzumního světa, který ovládá několik hypervlivných a hyperbohatých osob, takže vedle napětí a dlouhé řady nečekaných zvratů dopřeje divákovi i trochu toho filozofování o dobru a zlu. A taky trochu zmatku v tom, co je realita a co už ne a jestli to jde vůbec rozdělit. Za mě je Mr. Robot jeden z TOP seriálů vůbec a už se nemůžu dočkat, až nám Elliot ve čtvrté řadě zase vstoupí do života.

Hra o trůny

Hra o trůny je bez jakéhokoliv sporu spe-kta-ku-lár-ní velevýpravná podívaná, plná velkolepých scén odehrávajících se v okouzlujících kulisách. A já jsem ráda, že jsem si její sledování nechala až na čas po jejím ukončení a nemusela jsem tak čekat před branami jednotlivých sérií. Přestože jsem musela spoustu let čelit tomu, že nevím a nechápu… Hlavně to, proč jsou tím seriálem všichni tak uchvácení. Ale teď už vím, že i přes nějaké ty mouchy, je tohle zkrátka dokonalá skládačka schopná přitáhnout a ovlivnit davy. 

A jejím základním dílkem je příběh několika významných rodů posedlých svým nárokem na hlavní železný trůn a několika méně významných rodů, kteří se ráčí spokojit s trůny vedlejšími. Do toho je zapojená řada zdařilých fantasy efektů, jako jsou draci, Noční král a jeho bílí chodci a armáda mrtvých. A taky spousta sexu a násilí. Pro mě zbytečně moc – těla bez hlav, hlavy bez mozků a mozky se střevy na jedný hromadě mě až tolik nerajcujou. 

Celý seriál jsem tak mohla sledovat jako kulisu při práci, která povoluje určité množství multitaskingu. Na probíhající bitvy jsem totiž jen sem tam hodila očko a na jejich konci zkontrolovala, jestli přežili mí oblíbenci. Ty hlavní jsem měla tři a všichni se probojovali k těm úplně posledním titulkům. Uff. Neřeknu vám, o koho šlo, kdybyste to třeba ještě neviděli (ale spíš myslím, že já jsem byla poslední na světě). Tohle je nicméně na popularitě celého seriálu asi to nejzásadnější – všechny hlavní postavy jsou napsané tak dobře, že si k nim zkrátka musíte vytvořit nějaký vztah. 

A i přes obecnou kritiku poslední řady já byla spokojená – ten závěr, kdy v nové královské radě zasednou samí ex-lůzři a tak trochu se v tom společně plácaj, jsem si dokonale užila. 

Závěr? 

Buď jak buď, tenhle článek se určitě dočká svého pokračování. Jenom doufám, že zas tak brzy to nebude, musím taky někdy mezi lidi…