Mé zápisky ze „souboru vybraných a tvůrčích lidských činností” jsou po červnové pauze zpět. Takže se radujme a mé původní předsevzetí, že je budu zveřejňovat hned v prvním týdnu následujícího měsíce, aspoň protentokrát ponechme stranou dění tohoto článku. Kdo ví, třeba se polepším…

Slavnosti Rosa

Tohle je červnový apendix na červencové kultuře. Byl chudinka v tom červnu tak osamělý, že jsem ho přilípla sem. Důvody toho osamění lehce naznačuje dlouhý článek o HBO GO. Ale teď už se vraťme na slavnosti Rosa, než mé mlhavé vzpomínky vyblednou úplně. 

Sedlčany – já se tam narodila a v době husitských válek (což bylo o něco dříve) tam zabloudil Žižkův posel a domnívaje se, že je v Benešově, vyřídil vzkaz, že Žižka chystá na Sedlčany útok. Jak to dopadlo s pomýleným poslem, nevím, husitští vojáci ale byli pobiti a pohřbeni u městského kostela. Tolik legenda, která je zároveň příležitostí ke každoročním oslavám. Půlka města se sejde na náměstí, kde vystupují místní i pražští umělci a vše završí ohňostroj. A jak já často říkám – je mnohem krásnější, než ohňostroje pořádané při slavnostech v manželových rodných Horních Počernicích. Letos na Rose zazpíval Václav Noid Bárta, jehož nudný výkon naštěstí o dost vylepšovalo spoluvystupující smyčcové trio Inflagranti. Naopak místní big band Blue Orchestra byl skvělý, klobouk dolů. A za rok ho ráda smeknu zase.

Bohemia Jazz Fest

Z téhle kulturní akce se snad stane hezká tradice a jednoho roku na ní navštívím víc než jeden koncert. Letos jsme stihli Lorenz Kellhuber Piano Trio a bylo to milé, poetické, improvizační a vůbec hezké. Možná byste řekli, že tomu přispívá i atmosféra Staroměstského náměstí, na kterém se pražská část Bohemia Jazz Festu koná. Jenže pro mě právě naopak, atmosféra turistického skanzenu mě deprimuje čím dál víc. Nevkusnost se tady vrší na nevkusnost, naštěstí nejsou pro samý dav často vidět. To ale neplatí pro obří nafukovací pandu a její kámoše – ledního medvěda a krtečka. Tahle parta trčí z davu neustále. Otázkou zůstává, kdo má v hlavě víc pandí výplně – jestli ti, kdo se s něčím takovým dobrovolně fotí a ještě za to zaplatí, nebo ti, kdo z moci své úřední nejsou schopní udělat přítrž takovým nevkusnostem a vrátit důstojnost kulturnímu i historickému středobodu našeho státu…

Pedro Almodóvar: Bolest a sláva

Karlínské letní kino se ze zahrady rozhlasu Regina přesunulo na sousední nádvoří probouzející se Invalidovny, tak jsme to tam vyrazili omrknout. Promítali letošní novinku od Pedra Almodóvara, který mimochodem patří do mé režisérské TOPpětky (společně se Sorrentinem, Boylem, Allenem a Tarantinem). Jejich filmy mě ze všech vždy nejvíc osloví a navíc jsou všichni docela produktivní, takže člověk může být oslovován průběžně. Tentokrát dostal svůj prostor film Bolest a sláva a já bych ho klidně přejmenovala na Bolest, sláva a nádhera. Příběh stárnoucího režiséra je niterný, dojemný a zároveň i tak nějak veselý a barevný v celé paletě. A ne náhodou vede jedna z linek tohohle uměleckého filmu k ztracenému a nalezenému obrazu a zároveň do dětství. A i ten stárnoucí Banderas je pořád ještě k pokoukání!

Poděbradské swingování

Co budeme dělat o víkendu? Klasická otázka, která často zůstává nezodpovězená ještě v neděli večer. Tentokrát jsem objevila kombinaci Poděbrady-swing a bylo rozhodnuto. Poděbrady mám ráda pro jejich unavenou lázeňskou atmosféru na kolonádě a promenádu kolem Labe. A taky proto, že to máme kousek a každou chvíli se tam něco děje. Tentokrát mě nalákal koncert mého oblíbeného Pražského synkopického orchestru v rámci Poděbradského swingování. K jejich vystoupení a ke krásnému počasí si připočítejte kelímek s mojitem… Taky už to s vámi kýve v rytmu swingu a v hlavě vám běží atfmosféra třicátých let (tedy té jejich lepší části)?

Nečekaným bonusem byl objev ilustrátora Michala Bačáka. Ten má ale fantazii, obalenou do hromady umělecké zručnosti! Jeho tajuplný Bažant ve Stromovce mě vážně okouzlil.

Z díla ilustrátora Michala Bačáka.

V Galerii Ludvíka Kuby bude vystavovat až do 1. září, tak se do Poděbrad vypravte třeba na Soundtrack festival a zajděte se podívat i sem. Pravděpodobně se tam potkáme.

Muzeum Prahy: Chudá Praha

Při čtení Čapkových Obrázků z domova mi nestačila fantazie na představení si popisovaných chudých pražských čtvrtí z období první republiky, tak se mi náramně hodila tahle výstava. Dozvěděla jsem se na ní, jak to bylo s chudobou v 19. a v 1. polovině 20. století. Jak se pečovalo o chudé, jak a kde žili, kdo je podporoval a čím. Zjistila jsem, co byly například donucovací pracovny, nebo že když byla žena bezplatně přijata do porodnice, musela pak nějaký čas sloužit jako kojná pro odložené děti. A taky, že Thomayerova nemocnice byly původně Masarykovy domovy pro chudé. 

Tahle výstava zkrátka nabízí spoustu zajímavých věcí a také dobových fotografií. Je otevřená do 25. 8., takže ještě máte pár dní na její návštěvu. Kdybyste to nestihli, zajděte si do Muzea Prahy „jen tak” a nenechte si ujít i originální 3D přelet na Langweilovým modelem historické Prahy a také jeho neuvěřitelný originál. A to rozhodně není všechno, muzeum skrývá (aspoň přede mnou) i celou řadu dalších pokladů. 

Chudé děti chudé Prahy.

A jenom na spodní okraj závěru článku – srpen mám už teď skvěle našlápnutej, takže kulturní výpadek tentokrát nečekejte.