Kdo hledá, najde. A když hledáte název pro přečtenou hromádku, nějaký z těch knížek určitě vykoukne. Tentokrát mi přišlo, že tou neviditelnou nití, která se mezi nimi táhne, jsou smysly. To máte: tma, naslouchání, vůně, spolkla, psychologie… Náhoda? Kdepak. To jenom ten článek chtěl být aspoň trochu smysluplný.

Jenny Colgan: Ostrov s vůní čerstvého chleba

Má druhá knížka od Jenny Colgan. Kdysi jsem ji koupila babičce a pak jsem si ji od ní půjčila. Je to taková knížka na dovolenou (i když tam jsem ji nečetla). A přesto, že k ní mám spoustu výhrad (ke stylu, k příběhu, k prvoplánovitosti), považuju za dost možné, že tohle nebyla moje poslední Jenny Colgan. Ona vydává spoustu knížek, ale točí v nich podobná témata, dějové linky, zvraty i charaktery. A přesto se to dobře čte i prodává. Je v nich totiž zároveň taková ta instantní naděje, že se všechno může otočit o 180 stupňů nebo aspoň o 126. V životě většinou nezvládáme dělat za tím špatným tlusté čáry a z úplného dna se vyškrábat do dní zalitých sluncem, smysluplností, láskou a štěstím. Tak si to dopřejeme aspoň v literatuře a přidruženém snění. Já taky. A víte co? V téhle knížce je i papuchalk a pekárna – mé dvě oblíbené věci! 

Petra Stehlíková: Naslouchač

Naslouchače nám zadal Lukáš v čtenářském kroužku. A já jsem za jeho zadání ráda, aspoň trochu zabloudím i do fantasy žánru, který sama od sebe moc nevyhledávám. A i přestože jsem toho z něj moc nečetla, ani neviděla, mám pocit, že všechno už někde bylo a že na psaní fantasy zas tak velkou fantazii nepotřebujete. Stačí upravit a přeskládat pár starých věcí, máloco je opravdu nové. I literární styl je dost průměrný. To ale čtenářům zřejmě nevadí – na Databázi knih má tahle knížka hodnocení 94 %, což je meta, které skutečné literární skvosty často nedosáhnou ani omylem. 

Na setkání kroužku Naslouchač vyvolal bouřlivou debatu. Řešili jsme hlavně to, co je a není možné, co v knížce nedává smysl, vzájemně se vylučuje,… To jsou asi běžnosti, se kterými se tenhle žánr potýká. Překračuje totiž hranice stávajících fyzikálních zákonů (jsou i nějaké nestávající?) a tak chybí rozhodující paradigmatický názor. 

Jedna věc se tomu příběhu ale upřít nedá, vážně chcete vědět, jak to bude dál. Co se stane s hlavní hrdinkou a ostatními sklenaři v tom polorozpadlém světě za zdí. Je to vážně paradox: číst to nechci, ale musím. A jak už jsem řekla na čtenářském setkání: doufám, že to nebude mít pět dílů! Mmch, druhý (Faja) je připravený na příští hromádce.

Tomáš Bandžuch: Dlouhý krok do tmy

„Vždyť v tomhle novém světě je možné všechno!”

A opravdu to tak je – vzniká samostatné Československo a v pohraničí to vře. Němci chtějí ochránit své území, dělničtí vůdci následovat ruskou revoluci, tajuplný Cascari se snaží zachránit rozpadající se monarchii a četník Kališ chce najít vraha mladé dívky. Každý hledá svou cestu a ty nakonec všechny vedou do Liberce, kde se příběh uzavírá. Knížka je na obálce označená jako „historická krimi” a napsal ji skutečný historik – s překvapivě dobrým literárním stylem. O to víc jsem si ji asi užila, protože nabídla důvěryhodný příběh založený na historických faktech a tedy i příležitost trochu se (zábavnou formou) dovzdělat v dějinách a zamyslet se nad souvislostmi (třeba v pohledu Němců na vznik Československa). A asi se v tomhle žánru ještě porozhlédnu, docela se mi tu zalíbilo.

„Kališ napřáhl k Hartlovi pravici a poslanec, jemuž alespoň na papíře podléhaly stovky a stovky mužů Volkswehru, ji stiskl. Vždyť je přeci lhostejné, jaké jsme národnosti, znamenalo jejich gesto. Vždyť je přeci lhostejné, jakému státu sloužíme.” Škoda, že gesta dlouho nevydrží…

Grady Klein, Danny Oppenheimer: Psychologie. Komiksový úvod

Tahle knižní výpůjčka byla hlavně zvědavost, jak se dá úvod do psychologie zpracovat v komiksu. Docela dobře. Pro ty, co mají do tohoto oboru nějaký vhled, je to milé shrnutí. Pro ty, co nemají, je to milý úvod. Do světa emocí, osobnosti, motivace a taky třeba smyslů. A když už je jim tahle hromádka věnována, na chvíli se u nich zastavíme. V knížce mě zaujalo vysvětlení toho, jak fungují. A že jsou hodně omezené – nestíháme totiž svými smysly vnímat všechno, a tak si obrázek okolního světa doskládáváme podle kontextu a našich dosavadních zkušeností. Každý tak může vnímat a uložit si něco úplně jinýho.

A já mám tedy nový plán – přestávám se dohadovat o tom, jestli něco nějak bylo, nebo nebylo. Jestli u toho palouku byly tři břízy nebo dvě, jestli ten ubrus byl žlutý nebo s motivem melounů, … Nebudu se hádat, jestli ten obrázek visí moc vlevo (mami…) a nenechám se ani rozčílit, když mi bude někdo přesvědčeně tvrdit, že ten stůl, který jsem před čtyřmi lety přestěhovala, stál ještě vloni na svém původním místě (Luci…).

Romain Puértolas: Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž

„Takhle to vzdát, to by bylo moc jednoduché. Možná už vyzkoušela úplně všechno. Ještě ale zbývalo zkusit nemožné.”

A tak to hlavní hrdinka Providencie udělá, vznese se do vzduchu a doletí v bikinách z Paříže do Marakéše, aby zachránila svou adoptivní dceru Zaheru trpící cystickou fibrózou. Ano, je to ta holčička, která spolka mrak. Originální, že? Francouzka, která lítá. Marocká holčička, která polyká mraky. Stejně neotřelý je i literární styl – kreativní, vtipný. Místy tedy zbytečně moc, se sklony k prvoplánovosti vyvolané třetím plánem… Některé vtípky a kudrlinky už tam jsou možná navíc. Já ale miluju trhlej styl, takže těch pár úletů za mě bylo snadno odpuštěno. Obecně je to totiž moc hezky odvyprávěný krásný magický příběh. S velmi překvapujícím koncem. I když vlastně ani tolik ne, zkrátka se vrátíte z oblaků zpátky na zem. Jak už to na koncích knížek bývá.

„Člověk by měl mít vždycky v kapse tibetského mnicha pro případ nutnosti, deprese, krize víry nebo nedostatku sebevědomí.” Ano, taky bych ho chtěla…