Kdo by to byl do toho srpna řekl. Že umí nabídnout i kulturní sklizeň. Ještě teď mi zní v uších. V tom pravém Metallica, v tom levém operní tóny. Ano, rozpětí od jednohu ucha k druhému může být pořádně široké. Ale teď už k tomu vzpomínání…

Quentin Tarantino: Tenkrát v Hollywoodu

V červencové kultuře jsem se zmínila, že Tarantino patří mezi mých pět nejoblíbenějších režisérů. I proto jsem výjimečně vyrazila do kina hned v den premiéry a výjimečně to bylo kino v Třeboni (moc pěkné mimochodem). Zážitek se tak ztrojnásobil, což ale u Tarantina nebývá nutné, on toho k zažití nabízí vždycky dost sám od sebe. Tentokrát to bylo trochu jiné, na nějakou tu krev a pár rozbitých hlav jsme si museli počkat až na závěr skoro tříhodinového filmu. Ten vypráví příběh herce oblíbených westernových seriálů (Leonardo DiCaprio), který tak trochu upadá spolu se změnami ve filmovém průmyslu. Natáčí v Itálii spaghetti westerny a sní o velké filmové roli. Parťáka mu dělá jeho dublér (Brad Pitt) a dobový příběh doplňují i reálné postavy – Roman Polanski a jeho žena Sharon Tate. A tady to začíná být zajímavé, protože tak nějak čekáte, že stoupenci sekty Charlese Mansona stejně jako ve skutečnosti zavraždí těhotnou Sharon a její přátele…

Jenomže v tomhle filmu je reálný dobový základ, stejně jako některé postavy, zbytek jsou narážky a různé tvůrčí šmodrchanice. A vše drží pohromadě Tarantinovy vzpomínky z jeho dětství. A drží to pěkně, bez ohledu na to, že jeho nejlepším snímkem Tenkrát v Hollywoodu asi nebude.

Metallica

Začnu prohlášením: „Byla jsem na prvním i (zatím) posledním koncertě Metalliky v České republice.” Všechny mezi tím jsem ale vynechala. Ten první koncert odehráli ve sportovní hale na Výstavišti v roce 1996, ten druhý 18. srpna 2019 v Letňanech. Je to neuvěřitelných 23 roků. Když připočtete dalších 15, dostanete se k počtu let, co je tahle slavná metalová kapela součástí hudební scény. Včetně té mainstreamové, a to hlavně díky hitu Nothing Else Matters, který je i mým oblíbeným (jsem jenom holka!) a je taky skladbou, kterou chci jednou v daleké budoucnosti slyšet na svém vlastním pohřbu. Ale to snad dost předbíhám…

Vstupenky jsem dostala od manžela vloni k Vánocům. Zdálo se to jako dárek, na který se musí dlouho čekat, ale konec prázdnin je vlastně hned po Vánocích (a naopak). I ten koncert utekl jako voda. Bylo tam strašně moc lidí (70 tisíc), takže jsem se nejdřív trochu ofrňovala, že nic neuvidím, ale s prvními tóny mě tenhle negativismus přešel. Energie skladeb jako Master of Puppets, One, Seek and Destroy nebo Enter Sandman přímo gumuje z krku několik křížků a vy zjistíte, že s ním můžete kývat v rytmu skoro jako před těmi 23 lety. A ohňostroje, světla, ohně a efektní záběr na Hetfieldovo trsátko s nápisem Metallica Praha 18. 8. 2019 jsou už jenom třešničkou na tomhle hard-cakeu.

P.S.: A ještě k tomu to emotivní vzpomínkové video, by Metallica.

Diego Maradona

Člově nemusí být zrovna fotbalovým fanouškem, aby znal příběh legendárního Diega Maradony. A pokud by v něm měl přeci nějaké mezery, je dobré si je doplnit za pomoci dokumentu Diego Maradona. Zaměřuje se hlavně na období v dresu Neapole, ale část je věnována i jeho dětství a období po konci fotbalové kariéry.

A je to příběh jak z detektivky, sportovní ročenky a červené knihovny zároveň. A i o tom, že jeden gól vás může dělit od zbožňování k zatracení. Život je holt někdy samej faul.

Každopádně klobouk dolů. Na to, že jde o dvouhodinový dokument, je to podívaná plná napětí a emocí. Jak už to u fotbalu chodí. 

A přeslavný fotbalista s božskou rukou v něm dostává novou, lidskou stránku. Já si užila i vzpomínání na mistrovství světa 1990, které jsem tenkrát děsně žrala. Dneska už mě fotbal moc nebaví. Ale tenhle dokument mě bavil moc.

Tosca

Vyrazila jsem si do opery (Národního divadla) se sestřenicí a její dcerou. Už to je výjimečná událost. Obléct se do šatů a spatra hledět na Asiaty v teniskách a džínách je hned další výjimečnou událostí. A to jsme se ještě nedostali k tomu hlavnímu… Opera Tosca Giacoma Pucciniho měla v Národním divadle premiéru už v roce 1903, později tady hlavní roli zpívala i Ema Destinnová. Současná inscenace je trochu méně klasická, ale hudba zůstává impozantní. Výjimečný zážitek. A i samotné postávání na terase Národního divadla se skleničkou vína a hledění na rozsvícenou a zklidňující se Prahu toho má hodně do sebe. 

Florencino knihkupectví

Koprodukční film několika evropských zemí je už z roku 2017, ale do kin u nás šel až letos v létě (nebo se vrátil? nevím…). Vypráví příběh válečné vdovy Florence, která se po dlouhé době truchlení rozhodne otevřít v typickém přímořském anglickém městečku knihkupectí (na konci padesátých let). I přes lecjaké útrapy. Zkrátka je odhodlaná a miluje knížky. Ale občas to nestačí a plezíry některých lidí prostě ani odhodláním, statečností a vášní neporazíš. Film je to zkrátka anglicky udeštěný a tedy i uplakaný, ale neřekla bych, že je smutný. A i zdánlivě špatný konec nabídne ještě jeden, dobrý. Pro milovníky Anglie a knih je to velmi milá podívaná.

„Oni tu knihu nepochopí, ale to je dobře. Když mysl něco chápe, zleniví.” 

A v září? Čeká na mě nový Woody Allen a dál se uvidí…