Září pro mě bylo kulturně plodné tak akorát. Stihla jsem přesně čtyři akce. Jediným kazem zůstává, že jsem chtěla ještě na výstavu 50 let na měsíci v pražském planetáriu. Abych vám o ní napsala dřív, než na konci října skončí. Tak aspoň tenhle náznak, abyste ji stihli, pokud vám to přijde lákavý. Já ji určitě ještě navštívím. Ale o tom až po tom. Teď už zpátky do minulosti.

Národní muzeum – Tutanchamon & spol.

Už několik let jsem na pozvolné cestě za minimalismem. A protože jsem přesvědčená, že je tahle cesta dobrá i pro ostatní, občas se to projeví tím, že místo věcí dávám zážitky. Jeden dostala moje máma k svátku a kromě pochutnání si ve Vinohradském parlamentu a v IF Café zahrnoval i návštěvu Národního muzea. Od jeho znovuotevření jsem tam ještě nebyla, tak to byl vlastně dárek i pro mě. Národní muzeum je bezesporu nejhezčím bodem celého Václavského náměstí a po nedávné rekonstrukci tenhle vrchol doslova září. Hodně prokouklo i jeho okolí, ale my se přeci jenom zaměříme víc na místa uvnitř budovy. V době naší návštěvy tam probíhalo několik výstav a my obešly čtyři: Tutanchamon (do 31. 1.) – moderní koncept cesty do hluboké historie a pohřebních temnot egyptských pyramid; Tajný život sbírek (do 31. 10.) – zajímavý pohled do zákulisí Národního muzea; Orbis Pictus v běhu věků (do 31. 10.) – výprava po slavném a překvapivě i současném díle J. A. Komenského a Tapiserie ve službách státu (už skončila) – národnostně tematická výstava gobelínů z tvorby slavných umělců. Nejvíc mě oslovila tapiserie se zákoutím Vltavy od Cyrila Boudy a její příběh. Při destalinizaci totiž musel obří letenský pomník Stalina zmizet i z gobelínu a tak se přetkávalo. Gobelín byl ale ve třech kopiích a na jednom z nich Stalin zůstal (prý visí v hotelu Crown Plaza v Dejvicích – no vida, nový objevitelský miniprojekt je tu!).

Tapiserie ve službách národa.

Sladovna Písek

Do Písku jezdíme na výlety rádi, i tak tam máme pořád několik restů. Třeba nedávno zrekonstruovanou Sladovnu, která slouží jako multifunkční kulturní a komunitní prostor. Nalákala nás tam výstava Góóól – Hrdinové českého fotbalu. Vznikla na základě stejnojmenného komiksu a vedle představení našich fotbalových ikon si na ní malí i velcí návštěvníci mohli vyzkoušet řadu fotbalových dovedností. Nechci se moc vytahovat, ale ukázalo se, že já jsem docela fotbalově dovedná. Za odměnu jsem si proto poležela na obřích houpacích sítích v podkroví budovy a zašla se podívat i do prostor, které jsou věnované Radku Pilařovi – místnímu rodákovi a tvůrci Rumcajse, mého oblíbeného hrdiny z dětství, paprlapá! Možností k vyblbnutí je tam zkrátka pro každého dost.

Fotbalová výstava ve Sladovně Písek.
Sochy z písku na nábřeží v Písku…
Sochy z písku na nábřeží v Písku…

A ještě jedna věc. Do labužnického objevování jsem to dát nemohla, bistro Až na půdu pro nás totiž není žádný nový objev, ale oblíbený podnik. Tak ho zmíním aspoň tady. Krása a mňam – skvělá pavlova a chléb s kozím sýrem, hruškou a ořechy. Tak snad budeme mít zase brzy cestu na Písek.

Hudební festival u sv. Ludmily na Chvalech

Občas si naordinuju i nějakou tu kulturu, při které se nemusím vypravit za humna bydliště. Do kostela sv. Ludmily na Chvalech jsme se vydali na komorní soubor Orchestrina Pangea Prague a byl to velmi příjemný kulturně-duchovní zážitek. Podstatným bonusem bylo, že jsme cestou našli plné hrsti kaštanů.

Šibík 1989

Jeden z mých nejoblíbenějších fotografů vystavuje fotografie z mého nejoblíbenějšího období dějin. To je příležitost, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Jsem hodně fixovaná na svobodu a možná v tom svou roli sehrál i fakt, že jsem v roce 1989 byla ve věku, kdy si člověk tvoří svůj světonázor. Všechny Sametové revoluce, pády Berlínských zdí a další prodemokratické změny mě dodnes hodně dojímají a bojím se, že takovou etapu pospolitosti, nadějí a sdílení morálních hodnot už nikdy nezažiju. Šibíkova výstava, který v 89tém fotil události u nás, v Berlíně a v Bukurešti, je tak příležitostí si tu dobu připomenout (až do 14. listopadu). 

Když ještě nebylo předností a ideálem žádné ideály nemít.“….Amen!