Vedle první várky podzimních depresí a časnějšího stmívání mi říjen přinesl i pětici kulturních akcí. Zajímavý mi u nich přišel vztah „očekávání – výsledek“. Jak už to tak s tímhle vztahem obvykle bývá…

Vandráci Vagamundos

Tak třeba tady jsem žádné očekávání neměla, do Kolína jsem na besedu s Vandráky (Liška + Révai) jela trochu z donucení manželem a byla jsem vážně mile překvapená. Vyprávění Vandráků o jejich cestě na motorkách jižní Amerikou jsem si užila – smála jsem se skoro všem jejich vtipům a ocenila jsem zajímavé „zápisky“ z exotické a dost punk cesty. Celou besedu mají navíc hezky připravenou – nic nechybí, nic nepřebývá, motory svého vyprávění mají hezky sladěné. Nedivím se, že tahle jejich setkání táhnou a mají jich za sebou už desítky. A taky se chystají na další cestu – do Číny (pokud si to dobře pamatuju), tak se ráda půjdu podívat, až o budou vyprávět o svých nových zážitcích. Tentokrát dobrovolně!

Bez věcí nad věcí

Na své vlastní cestě k minimalismu občas narazím na nějakou tu překážku. Často v podobě přístupu dalších dvou členů naší domácnosti. Vzít je na německý film Bez věcí nad věcí mi tedy přišlo jako dobrý nápad – třeba je tahle komedie navnadí ke změně přístupu v hromadění. To jsem se ale dost sekla. Ve filmu jde sice o sázku, která vede k tomu, že se dva kolegové zbaví na sto dní všech svých věcí a každý den si můžou vzít pouze jednu zpět, moc velký přesah do filozofie minimalismu to ale nemělo. Tak jsem se holt musela spokojit s faktem, že hlavní představitelé jsou fešáci a pohled na ně v době, kdy neměli ve vlastnictví jedinou věc, člověka nijak neuráží. Ale ten nenaplněný potenciál minimalistického poselství mě stejně trochu mrzel.

Deštivý den v New Yorku

Tenhle snímek Woodyho Allena je sice už loňský, ale do kin šel až letos. Nějaký čas mi to vrtlo hlavou – věděla jsem, že od osmdesátých let točí WA film ročně a nebyla jsem si tedy jistá, jestli jsem ten loňský nepropásla. A pak se to vysvětlilo: Hnutí #MeToo odkrývá staré rány a mezi nimi bylo i jedno obvinění z devadesátých let, kdy slovutný režisér údajně zneužíval svou sedmiletou adoptivní dceru (z čehož ho obvinila Mia Farrow, s kterou se WA tou dobou rozváděl). No a to celé vedlo k tomu, že film Deštivý den v New Yorku nemohl do kin (a v Americe stále nemá distributora). Proč, jak a kde je celá pravda, netuším. Jako tvůrce je ale WA geniální a stačí, když zazní několik dialogů a hned víte z čí klávesnice pochází. Zamotaný příběh mladého páru odehrávající se v New Yorku je na intelektuálně potrhlých konverzacích postavený a funguje to krásně. Přesně podle mého gusta. Takže doufám, že tenhle 83 letý tvůrce setřese všechna obvinění a alespoň pár let ještě točit bude. Já (dle tradice) půjdu na každý jeho film – minimálně ten příští už má prý hotový.

50 let na Měsíci v Planetáriu

Od téhle výstavy jsem měla očekávání tak velké, že pravděpodobně ani nešlo naplnit. Svůj podíl tu určitě sehrála má dětská posedlost dobýváním vesmíru. Tehdy jsem chtěla být kosmonautem, dnes už ale vím, že nechci být ani astronautem (lehké vysvětlení téhle divné věty se nachází snad o pár řádek níž). Tak chodím aspoň na výstavy a čtu si o vesmíru knížky. Výstava 50 let na Měsíci měla jako hlavní lákadlo přesný model lunárního modulu Eagle, do kterého se můžete „nasoukat“ a lépe si tak představit několik hodin přistávání na Měsíci. Na informačních panelech volně přístupných ve Stromovce před budovou Planetária se zase dozvíte, jak je to s těmi kosmonauty a astronauty. Že kosmonaut byl za dob vesmírných závodů sovětský muž, max. 30 let starý a vzrostlý do 170 cm. Američané pak měli pro změnu astronauty a těm mohlo být až 40 let a mohli být klidně i 180 cm vysocí. No a víc si nepamatuju…

Joker

Já nejsem fanynka komiksových filmů, skoro žádný jsem neviděla a o Jokerovi mám jenom mlhavé představy. Tak nějak tuším, že patří k Batmanovi asi jako k Sherlocku Holmesovi patří James Moriarty a tady někde jsou limity mých znalostí. No a pak jsem zaslechla, že na festivalu v Benátkách novému filmu Joker tleskali diváci ve stoje 15 minut. To mě zaujalo. Něco, co vzbuzuje takové nadšení, chci taky vidět. A byla jsem za ten výběr ráda, potvrdilo se, že Joker není komiksový film, ale psychologická studie jednoho z největších filmových záporáků. Mrazivý příběh o tom, jak se z nešťastného klauna stal zabiják. Ocenila jsem i skvělou hudbu a bezchybný herecký výkon Joaquina Phoenixe. To ale není originální prohlášení, určitě jsem jenom jedna z milionů těch, kteří by byli hodně překvapení, kdyby na příštích Oscarech nebylo v obálce s nápisem „hlavní mužská role“ právě jeho jméno.

A co mě čeká teď? V listopadu se těším hlavně na koncert The Cello Boys a na film Vlastníci – zaujal mě trailer a naprosto okouzlil filmový plakát – smekám za nápad, originalitu a zpracování.