Po delším čase se mi několik přečtených knížek seskládalo na hromádku a ta zásuvka, do které jsem je uložila, po nich bude určitě ještě dlouho vonět. I proto, že jsem mezi nimi našla svého nového oblíbeného autora – Miguela Bonnefoye. Na vyprávění o něm si ale počkejte až na konec tohohle článku.

Tam se totiž obvykle skrývá to nejlepší. Ale tady by se to klidně dalo říct i o začátku. A prostředku…

Patrick Süskind: Parfém – Příběh vraha

Kdyby se Patrick Süskind zúčastnil mistrovství světa v popisech, měl by slušnou šanci na zisk medaile. Nic takového se ovšem nekoná, ke škodě nás všech, a tak mu ji tímto neoficiálně přiděluji. Parfém je knížka o vůních i smradech, zkrátka o všem, co lze zaznamenat za pomoci čichu. Ovšem není čich jako čich! Hlavní hrdina Grenouille dokáže cokoliv, co cítí, rozložit na jednotlivé složky, což je dovednost vhodná nejen k míchání parfémů. Když k takovému talentu přidáte systematičnost, cílevědomost a schopnost potlačit své ego, můžete se zaměřit na hodně ambiciózní a monstrózní (doslova) plán. To taky Grenouille udělá – umíchá dokonalý parfém, který přiměje každého, aby jeho tvůrce miloval. Ale ne vždy si správně přejeme, a tak se mu ten plán trochu zvrtne a jeho životní příběh skončí stejně bídně, jako začal… A Süskind to celé popisuje tak krásně, že vše přímo cítíte, nejen mrazení v zádech, které příběh vyvolává. Tu medaili za popisy jsem mu přece nedala zadarmo.

Roman Helinski: Továrna na vafle

Vítejte v příběhu z nizozemské továrny na vafle – pásy poklidně běží, po nich sjíždějí upečené sladkosti a skupina zaměstnankyň vede svůj stereotypní život. U pásů i za vraty továrny. A jsou vlastně spokojené, nic jim nechybí. Dokud jim do života nevstoupí Arka Narovski. Odkud se vzal? A o co mu jde? Těžko říct. O co šlo autorovi? Koštuju to na „novelu, ve které hlubší příběh ustupuje metaforickému zpracování psychologie skupin.“ A ta funguje v podstatě takhle: https://www.ted.com/talks/derek_sivers_how_to_start_a_movement. Jenom v té Továrně na vafle nejde o tanec, ale třeba o vzájemné trhání si zkažených zubů. Kdo si jeden nenechá vytrhnout, zůstane stát mimo, a to přece nikdo nechceme. A tak si někdy pod tlakem skupiny necháme vytrhnout i zdravý zub.

„Dokud se na tom odmítá podílet, zůstane stát mimo, to Baculatá Gerda ví. Takže se rozhodne poddat, stejně jako ostatní. Tak může ukázat, že jsou pořád jedna rodina.”

Ta děsivá potřeba někam patřit, nebýt outsider, nás holt někdy dovede do ordinace zubaře a jindy to bývá mnohem horší. 

Petra Stehlíková: Faja

Už jsme si tady říkali o prvním dílu série – Naslouchač a i dál zůstanu v hodnocení trochu přísná a opakující se. Asi i proto, že se nemůžu smířit s tím, aby ta knížka patřila mezi 20 nejlepších titulů všech dob, kam ji řadí ostatní čtenáři a uživatelé Databáze knih. Aktuálně na 18. místo, abychom byli přesní, nejen přísní. A já bych stejně ten žebříček sestavila celý úplně jinak, takže to asi necháme být. Protože je na místě také uznat, že tenhle fantasy příběh je čtivý, napínavý, dobře vystavěný a má asi všechny atributy, které čtenář tohohle žánru vyžaduje. A já jsem zkrátka čtenář, který vyžaduje spíš víc literárního stylu a hlubší filozofie. Ovšem i té jsem tady nakonec nějaké náznaky našla. Častěji jsem se ale v tom postkatastrofickém světě ztrácela. A tak se těším, že společně s hlavní hrdinkou Ilan v příštím díle (Nasterea, 2020) všechno nakonec pochopím.

Delphine de Vigan: Pouta

Druhá spisovatelka v téhle hromádce patří mezi mé nejmilejší současné autorky. Ještě jsem od ní ale nepřečetla vše a zatímco tu píšu o Poutech, v knihkupectvích už nějaký čas leží její nová kniha – Vděk

Ale zpátky do Pout – krátké a emocionálně nabité příběhy dvou teenagerů a dvou dospělých hrdinek jsou určitými zástupci těch „pout“, která si mezi sebou my lidi vytváříme.

„Když se k ní vrací po týdnu stráveném u otce, teprve až když hodí věci do koše na špinavé prádlo a osprchuje se, až když na sobě zklikviduje veškeré stopy nepřítele, může před ni předstoupit. A pokaždé, přesně v tu chvíli, by se k ní chtěl přiblížit a potichu se jí ke všemu přiznat.”  – tak to je Theo, připoutaný k otci, kterého se mu stěží daří držet těsně nad hladinou a k matce, která s nepodařeným manželem odstřihla i syna. A tak si našel za spojence alkohol, který mu ta těsná pouta pomáhá trochu uvolnit.

„Ne, já děti nemám, ale nosím v sobě všechny ty, co jsem neměla, podívej, jak tančí v rytmu mých kroků, nepřejí si nic jiného, než být kolíbané, podívej na tu lásku, nastřádanou ve mně a proměněnou ve zlaté pruty, podívej na tu energii, kterou jsem nevydala a mám ji stále na rozdávání, podívej na tu moji naivní a divošskou zvídavost a chuť na všechno, podívej na to děcko, které jsem zůstala já sama, protože jsem se nestala matkou, anebo právě díky tomu.” – a tahle pasáž možná vysvětluje, proč se Hélène stará o své žáky víc, než se od učitelky vyžaduje a možná i sluší.

„Jsem vadnou součástkou, zakamuflovanou v jakémsi měšťáckém soustrojí, které funguje už od pradávna. Jsem zrnkem písku, které skřípe v mašině, kapkou vody, co nedopatřením stekla do benzínové nádrže, černou ovcí, přestrojenou za domácí puťku. Příčinou té pohromy je moje přetvářka.” – a to je Cécile. Připoutaná k muži z vyšší sociální vrstvy, kterému se dokonale přizpůsobila, až popřela sebe samu. Jenže zjistí, že se v tomhle vztahu nepřetvařuje jediná. Její uhlazený, dokonalý muž má totiž své uboze-agresivní internetové alter ego.

Poslední hlavní hrdina – Mathis – je pak jakýmsi křehkým pojítkem mezi nimi. Dokud se všechno nerozpadne… Některá pouta zkrátka nejde držte věčně.

Olga Stehlíková v doslovu knihy píše, že jde o náčrt příběhu a je na čtenáři a jeho schopnosti imaginace a bohatosti jeho emocionálního mikrokosmu, aby si ho doskládal. To je zřejmě jedna z věcí, která mě na de Vigan baví, vedle její výborné psychologie postav a schopnosti psát pod povrchem a čtivě zároveň. 

Miguel Bonnefoy: Černý cukr

Já čekala, že to bude dobrý, ale tohle? Seděla jsem a hladila stránky dojetím. Ne pohnutím nad příběhem, ale hlavně nad tím, jak dobře je to napsaný. Bonnefoy má dokonalý styl, každé jeho slovo má své správné místo, jeho jazyk je krásný, čistý a úsporný. A navíc použitý ve větách, které se čtou jedním dechem. To by mi stačilo ke štěstí. K tomu si ale ještě připočtěte kouzelný a okouzlující příběh o tom, že poklad, který hledáte, je někdy úplně jinde, než si původně myslíte a fakt, že celé je to taková směsice dobrodružného románu, magického realismu a příběhu velké lásky. Není divu, že na cukru vzniká závislost…

Slamák dolů a přiťuknutí karibským rumem i na autorovu fantazii a také na skvělé znalosti a/nebo rešerše. 

„Cítil, že by jí mohl sdělit vše, aniž by pronesl jediné slovo. V tomto okamžiku, ve mlýně uprostřed omamné vůně ze starých sudů, měl nahý Severo Bracamonte dojem, že tato žena vynalezla lásku.“

Zjištění, že je to zatím jediná jeho do češtiny přeložená knížka, mě nutí zakončit to celé zvoláním „Víc Miguela Bonnefoye, prosím!“