Barvy listopadového listí jsou kulturním zážitkem natolik dostatečným, že by člověk v tomhle měsíci ani žádné další estetické vjemy nepotřeboval. Ale občas musíte z toho spadaného šustícího listí i na zametené cesty, takže tady jsou ty, které vedly za kulturou.

Národní třída

Film, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli na něj chci moc, nebo na něj nechci vůbec. Pak jsme dostali lístky a bylo rozhodnuto. Na cestu z kina se mi ale to rozpolcení vrátilo – nevěděla jsem, jestli se mi ten film líbil, nebo ne. Příběh sídlištního bijce a natěrače střech trávícího večery u piva v místním pajzlu (který se snaží velmi nešikovně zachránit před krachem), měl několik silných momentů. Ty odkazovaly k lidské osamělosti a unavujícímu pinožení se. Často mi ale bylo lehce trapně za prvoplánové nebo naopak překombinované vyprávění. Rozpaky a pocity trapnosti zažívám sice často, filmem, který bych chtěla vidět znovu, se ale Národní třída určitě nestala. 

The Cello Boys

Zato tady si opakování vyžádám vždy ráda a mé okouzlení celly v rukách mladíků z The Cello Boys už jsem tady jednou sdílela. A protože po čase zavítali do našeho „kulturáku“, vyrazili jsme. Lákala mě nejen pozitivní zkušenost, ale i zaměření koncertu na filmovou hudbu. Mých oblíbených soundtrackových kousků jsem se sice úplně nedočkala, i tak jsem znovu odcházela nadšená. Mají několik svých top kousků a to je skutečný nářez nářezový violoncellový. Ukáží se tady znovu na Valentýna, tak si říkám, že tenhle pseudosvátek výjimečně oslavím, cello-romanticky.

Šampion

Tematicky zaměřené filmové festivaly mě baví čím dál víc. Právě teď se rozhlížíme v programu Scandi (přehlídka severských filmů), který proběhne v lednu hned v několika kinech. Tady je ale prostor pro vzpomínku na Festival italského filmu, který proběhl v kině Lucerna. A spolu s uměleckým zážitkem to byla i příležitost trošku si oprášit italštinu. Netušila jsem ani, že v tak bohatém množství. Nečekaným bonusem totiž byla beseda s tvůrci, režisérem (Leonardo D’Agostini) a scénáristkou (Giulia Louise Steigerwalt) a bylo to příjemné, milé, zábavné a poučné. Stejně jako film – mladá fotbalová hvězda potřebuje doučit k maturitě a tak mu klub najme soukromého učitele. Třecích ploch je zpočátku mezi nimi dost, tedy i prostoru pro humorné situace a nechybí ani dojemně-pozitivní závěr. 

Demonstrace – Milion chvilek pro deomkracii

Ne, není to tady proto, že bych jinak měla za listopad jenom tři kulturní akce. Možnost chodit na demonstrace a vyjádřit tak svůj názor je součástí demokracie a tedy i její kultury. Navíc jsem byla na demonstraci naposledy v roce 89, tak mi přišlo, že tuhle oblast v posledních třiceti letech trochu zanedbávám.

A taky tam zazpíval Jaroslav Hutka a promluvila hrst hereckých osobností… No vida zase kultura, ten zápis je tady úplně správně. Na rozdíl od celé dlouhé řady věcí a lidí, které a kteří na správném místě určitě nejsou. A tyhle demonstrace třeba pomůžou k tomu, že se to jednou změní.

A jak je to s chozením a nechozením na demonstrace nám ještě upřesní citát z rozhovoru pro Hyde Park Civilizace s Natalií Gorbaněvskou (disidentkou, která demonstrovala v Moskvě na Rudém náměstí proti okupaci Československa v roce 1968): „Každý má právo se rozhodnout, každý má volbu. Člověk může mít důvody, aby nešel. A není možné nikoho odsuzovat za to, že nešel, stejně jako ho nelze odsuzovat, že šel.“

Prosinec vypadá, že bude nejen vánoční, ale i kulturní. Snad proto, že se nehodlám nechat strhnout k vánočním přípravám a utíkám se schovat co nejdál od obchoďáků a od plotny.  Třeba včera jsme byli v Pragovka Art Gallery a večer vyrážíme na přednášku úspěšného spisovatele Ladislava Zibury. Ale tohle vyprávění má ještě svůj čas.