Jeho nejznámější knihu Anglický pacient jsem zatím nečetla, i tak patří Michael Ondaatje k mým oblíbeným autorům. Hlavně díky titulům Máme to v rodině a Stůl v koutě. Děj obou se odehrává v exotickém prostředí – na Srí Lance a na palubě zaoceánské lodi. S Nouzovým osvětlením si naopak moc daleko neposvítíme – tahle knižní novinka se odehrává v Londýně.

„Nikdo mi nic neřekl, ale stejně jako moje sestra se svými divadelními invencemi nebo Olive Lawrenceová umím doplnit příběh ze střípku nebo fragmentu zjištěné skutečnosti. Při zpětném pohledu tady ty střípky celou dobu byly…,“ říká hlavní hrdina na konci knihy a já to umisťuju na začátek, protože to přesně vystihuje, jaká je tahle kniha. Složená ze střípků a fragmentů, ze kterých pomalu sbíráme příběh. I sesbíraný ale zůstává pouze nouzově osvětlený.

Druhá světová válka skončila a rodiče čtrnáctiletého Nathaniela odjíždějí na rok pracovně do Singapuru. O něj a jeho sestru se zatím stará rodinný přítel zvaný Mol a také jeho parťák Darter. S ním tenhle teenager prochází školou života, do světa mimo zákon nebo na jeho hranu a stává se tak předčasně dospělým. A čtenář díky jejich nočním dobrodružstvím poznává zákoutí Londýna, přítoky Temže a život na chrtích dostizích. 

Jenom o tom, kde jsou a co dělají Nathanielovi rodiče, nevíme dlouho nic. Až když už jako dospělý pracuje v archivu ministerstva zahraničí, podaří se mu rodinnou historii trochu lépe osvětlit. Závěrečný seznam autorových zdrojů pak už jenom potvrzuje, že když chcete jenom naznačovat, musíte zároveň hodně vědět. I to, co ostatním necháte skryté. 

Tohle krásné vyprávění a i to lehké naznačování děje, skoky z místa na místo a z času do času jsem si prostě užila… mou nejoblíbenější Ondaatjeho knihou se Nouzové osvětlení ale nestalo. 

Zato tenhle citát jsem si oblíbila hodně:

„Nevšímá si slabého deště, kráčí sama ulicí, utrhla se z vodítka. Když ztratí směr, neptá se na cestu, nejistota jí nevadí, směje se, když jde podruhé kolem stejné fontány. Chce náhodu, svobodu.“