Tahle hromádka dokládá, že v nich mám tak trochu bordel a jediné, co je drží pohromadě, jsou jejich fotografie. Které fotím většinou tehdy, když nastane čas vrátit některou z knížek do knihovny. Abychom si to shrnuli: fotka je ze srpna, knížku Na dně jsem četla v červenci na dovolené, Komiksovou filozofii dočetla předevčírem. Mezitím došlo na knížky z hromádky minulé, i té budoucí. Bordel na sedmou. Ale na druhou stranu – není fajn si teď, pár týdnů po Vánocích, zavzpomínat na letní drinky na terase? Vemte si k tomu snění nějakou knížku. Třeba některou z téhle hromádky.

Jorn Lier Horst: Na dně

Severské detektivky. Je těžký sáhnout při výběru úplně vedle, tahle značka má zkrátka úroveň. A její navigační šipka mě navedla i ke jménu Jorn Lier Horst a byla to trefa do cíle. 

Knížka Na dně je druhý příběh inspektora Wistinga, který jsem četla. Oceňuji na nich hlavně to, že autor byl dlouhá léta kriminalistou a i když to je možná ovlivněné podvědomím, které tuhle informaci drží a nepustí, jsem přesvědčená, že je to znát. K tomu si připočtěte dobrý, dostatečně vychýlený příběh – jako je z moře vyplavených několik levých nohou. Pak tam přihoďte ponurou severskou atmosféru a nějakou tu osobní perpipetii a můžete na to dát razítko „severská detektivka”. Bude to fungovat.

Pär Lagerkvist: Barabáš

Vlastně by měl mít samostatný článek, protože spadá do kategorie Ze zaprášené poličky. Ale bojím se, že bych popsala jenom pár řádek. Za tuhle tenkou knížku dostal její švédský autor v roce 1951 Nobelovu cenu – před čtením jsem to nevěděla, po přečtení mě to překvapilo. Možná nespravedlivě a určitě neobjektivně. 

Podle evangelií býval v době Velikonoc (o Pesachu) zvyk propustit jednoho vězně odsouzeného na smrt. A tentokrát se rozhodovalo mezi Ježíšem a Barabášem (pravděpodobně lupičem a vrahem). Kdo šel pod křížem na Golgotu a kdo odcházel z vězení lehčím krokem asi zmiňovat nemusím. Barabáš se nicméně trochu sebemrskačsky vypraví na Ježíšovo ukřižování podívat a to v něm zažehne zájem. Kdo je ten muž, který zemřel místo něj?

Barabáš proto začne sledovat život v komunitě následovníků Krista…

„Měli svá bratrstva a večeře lásky, kdy společně lámali chléb jako v jedné velké rodině. Souviselo to jistě s jejich učením a jejich přikázáním „Milujte se ve spolek”. Ale zdali milují někoho, kdo není jako oni, to bylo těžko zjistit.”

… a pak se v rámci svého ne moc pěkného života v otroctví tak trochu plácá mezi vírou a nevírou v Ježíšovo učení. Což je vlastně taková pěkná ukázka zástupce lidu, pro který Ježíš zemřel. V Barabášově případě doslova.

D. Stach, G. Cihlářová: Hyde Park Civilizace

Pořad, podle kterého vznikla tahle knížka, mě hodně baví – pomáhá mi rozšiřovat si obzory a všeobecné vzdělání. A taky inspiruje a vzbuzuje i trochu negativních emocí. To, když se přistihnu, že závidím všem těm zpovídaným osobnostem. Ani ne tak to, že jsou úspěšní a slavní, jako spíš schopnost najít si už v mládí tu jednu „jejich“ věc, tvrdě na ní pracovat a díky tomu v ní vyniknout. 

Do knížky jsou pak přepsané rozhovory s několika účastníky televizního pořadu – plastický chirurg, astronaut, producent, fotograf, fyzik atd. Mě nejvíc zaujalo čtení o architektce Evě Jiřičné, disidentce Natalii Gorbaněvské, šéfovi mordparty Jiřím Markovičovi a nositeli Nobelovy ceny za fyziku Jerome Friedmanovi. Ale klidně bych do mého výběru mohla přepsat celý seznam zpovídaných osobností.

Francis Scott Fitzgerald: Takový pěkný pár

Francis Scott Fitzgerald je jedním z několika desítek spisovatelů, od kterých bych ráda přečetla vše, co napsali. Ten seznam je dlouhý, tak jsem ráda, že z něj mám odškrtnuto. A nejen to, Fitzgerald je vtipný, nadčasový a stylový autor, takže jsem si čtení tohohle rozsáhlého výboru jeho povídek opravdu užila. Otáčení stránek vás přenese do světa americké mládeže počátku 20. století. Sledujete, jak studují, tancují, hrají fotbal, baví se, řeší lásky a sňatky (z vášně i z rozumu) a pomalu stárnou. 

Poslední povídka Takový pěkný pár, která dala název celé knize, trochu paradoxně není dílem Francise Scotta, ale jeho ženy Zeldy. Ale vlastně to má svůj romantický smysl a nabízí se tak i pohled z druhé strany vztahu.

M. F. Patton, K. Cannon: Komiksová filozofie

Vědecká témata v komiksech – to je radost, krása a vzdělání v jednom. Když se mi dostala do ruky Komiksová filozofie, se slzou v oku jsem si vzpomněla na tu středoškolskou, která mě tehdy děsně rozčilovala, protože mi nebyla schopná nabídnout smysl. Možná byla schopná a neschopná jsem byla jenom já v roli příjemce těch filozofických mouder. Zcela sebekriticky se přikláním k druhé variantě. Od té doby jsem se v přemýšlení trochu posunula, možnost shrnout si významné myšlenky několika tisíc let a za pomoci obrázků, jsem ale uvítala. A co bych za to dala, kdybych tuhle knížku držela v ruce v dobách studií – proplujete v ní (kánoi kormidluje sám Herakleitos) základy filozofie – od logiky přes třeba mysl či Boha až po etiku. A schopnost autorů využít obrazové i příběhové metafory k vysvětlení komplikovaných konceptů a proložit to množstvím humoru je u takových témat k nezaplacení.