Tahle výzva mi tady sice už delší dobu leží ladem, ale deset procent z ní mám za sebou. No, tímhle tempem to mám do dvaceti let dopsaný. Cool!

Část 70: Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly 

„Tady si vemte formu, támhle z té hromady si naberte hlínu a udělejte si dlaždici. Až to budete mít, vraťte se ke mně a domluvíme se, jak si to formulujete,“ uzavřel vstupní instruktáž nesvatý Petrofil a sklonil se zpět nad listiny. Bývalý Karel Novák, aktuálně číslo 9 566 352 666, se rozpačitě vydal směrem k hromadě rezavé hlíny a třesoucí se rukou ji začal nabírat do nízké čtvercové formy. Když ji naplnil a uhladil její povrch, vrátil se k Petrofilovi a beze slova vyčkával, než starý muž vzhlédne. 

„Takže tady to máme: „Zastavil svůj vůz na víceproudé komunikaci, aby mohla ta stará paní přejít mimo přechod.“ Ne, to je číslo 9 566 352 668. Tohle je ono: „Přivedl na buben několik hospodářství, když jim věnoval sadbu rostlin s larvami vysoce odolného všežravého škůdce brumbelínka čínského.“ Jak jste to myslel?“

„No… dobře jsem to myslel.“

„Samozřejmě. V pořádku. Tak tady si vemte dláto a vyryjte si to do dlaždice, ať to máme zdokumentované. A skočte si s tím do ohně pekelného. Až se tam vypálíte, vrátíte se a dáte ji tamhle na to prázdné místo. Hned vedle „Já jsem prostě věděla, že ta ženská není pro mého syna dost dobrá. Musela jsem mu pomoct.“ A pak už si vás přebere šéf.“ 

Část 69: Vaření polévky 

Vaření polévky? To je, když uvaříte dokonalé ztracené vejce a to se po rozkrojení dekadentně rozpustí do nadýchané kulajdy. – Když strávíte pět minut na návštěvě v kuchyni, kde se vaří masový vývar a pak celý den páchnete až do morku kostí. Těch svých. – Když sledujete, jak Jiří Korn dělá v pohádce sekyrkovou a přijde ten okamžik, kdy Slávce Budínové dojde, že ji napálil. A vy se tomu po sto osmé zasmějete. – Když máte tu neutěšitelnou kombinaci hladu a lenosti a doma jeden starý sáček polévky a výsledek tohohle desetiminutového vaření není překvapivě zase tak špatný a navíc vám připomene studentská léta. – Když dostane manžel chuť na boršč a vy strávíte několik hodin v kuchyni a zase si nevzpomenete, že „příště“ jste chtěli udělat jen poloviční várku. Protože po třech dnech boršče k večeři vám jazyk tančí v puse kozáčka a vy ho pak nemůžete rozuzlovat. – Když zavoní bramboračka z čerstvých hřibů. – Když… 

Část 68: Příští zvuk, který uslyšíš a co ho vytvořilo 

„Práááááskkkkk.“ Náraz notebooku o podlahu.

Nudím se tady nad tím svým psaním o příštím zvuku tak, že pomalu usínám. Notebook klouže z klína. Níž, níž, níž a níž… 

„Prááááskkkk.“

„Ááááááááá…“ Pláč. Můj.

„No aspoň už dál nic nenapíšeeee…“ Hlas. Boží.

Část 67: O čem se ti zdálo minulou noc 

Jsou sny, které chcete za bílého dne skutečně prožít. Sny, které vám propotí pyžamo hrůzou. Sny, které jdou snadno vyložit. A sny, které nejdou ani zaznamenat. Ty mé. Nejsou intimní, nelegální, nepublikovatelné. Jsou jenom tak složité, že je nezvládnu převyprávět. Mé vyprávěčské schopnosti na to nestačí. A o čem se mi zdálo minulou noc, stejně nevím obvykle hned, jak sundám nohy z postele. Byli tam nějací zabijáci, před kterými jsem utíkala (inspirace večerním kinem a Zabijáky z maloměsta). Dál? Nevím. Hned po probuzení jsem věděla víc, dopoledne ještě taky. Teď už se mi ale v hlavě uvolnil prostor pro další sen…

Část 66: Napiš o tom, z čeho budeš mít strach za pět let. Za deset let. Za třicet let. 

Strach. Obvykle ho máme z věcí budoucích. Za pět let se budu bát, že už se za mnou nikdy neotočí chlap mladší než sedmdesátník. Za deset let se přestanu bát, že se za mnou už nikdy neotočí chlap mladší než sedmdesátník. Začnu se bát, že mě jakýkoliv chlap (i ženská) pustí v tramvaji sednout. A za třicet let? Budu se bát, že mě jakýkoliv chlap (i ženská) nepustí v tramvaji sednout. Ale teď se spíš bojím, že za třicet let se nebudu už bát vůbec ničeho. Protože, jak říká Eleanor z The Good Place „Strach ze smrti dává lidskému životu smysl.“

Část 65: Kdy jsi někoho rozbrečela

Rozhodla jsem se, že přestanu psát tenhle blog!

Rozplakal se někdo? 

Ne?! Hm, tak já asi nikdy nikoho nerozbrečela.

Část 64: Kdy tě někdo rozbrečel 

Takže vám by nechyběl můj blog?

Fňuk. Brek. Pláč. Na sedmou.

Část 63: Umísti nějakou postavu (nebo sebe) do tmy. Sleduj, co se stane 

Pozorovatel: „Haló?! Jste tam? Umístil jsem vás dle instrukcí shora do tmy a nevidím vás! Co děláte?“

Pozorovaný: „Nevidím!!! Nevím, kde jsem. Proč tu jsem? Kam mám jít? Co mám dělat? Mám strach!!!“

Pozorovatel: „ Aha! Takže stejný jako tady na světle…“

Část 62: Smrt novináře 

Zemřel novinář a do hrobu dán

prázdné stránky po něm zůstaly

čtenáři pak každičkého rána

nové kauzy tam marně hledali.

I zželelo se žurnalistovi

neinformovaných těch dítek

jeho duše se vrátila

a nová stránka ZeZáhrobí.com

na nebi novinářském jasně zářila.

(P.S.: uvolněně inspirováno Kyticí, díky #KJE)

Část 61: Tvůj oblíbený citát 

„Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o něco nového.” Albert Einstein

Na tom citátu se mi líbí dvě věci. Za prvé) Einstein. Za druhé) Když děláme něco nového, obvykle chybujeme. Jenže právě díky chybám se i nejvíc učíme. Přijmout své chyby a poučit se z nich je tedy nevyhnutelná součást cesty. Cesty, která ale musí začít o kus dřív – sběrem odvahy. Protože často to vzdáme ještě před startem, kvůli strachu, že nějakou chybu uděláme. Jsme zkrátka naučení, že dělat chyby se neodpouští. Následuje po nich špatná známka – výsměch – trest. Takže bych tenhle Einsteinův citát vzala a vyvěsila do škol. Třeba místo obrazu toho páprdy, co na něj kálej mouchy. Nebojte se dělat chyby a změníte svět!