Úvodnímu obrázku navzdory konzumuju víno radši ve sklípku a knížku v posteli. Už takhle se mi začínají písmenka rozplývat, i bez alkoholu. Ale k některým kouskům z téhle hromádky se trocha toho ovínění vyloženě hodí, přichází na pomoc pevné vůli (mise: musím to dočíst).

Jaz: Opráski sčeskí historje 5 – Legsikon vísnamníh událoztí a poztaf nárotňí hiztorje

Pro zájemce o historii se smyslem pro humor.

Již pátý díl legendárních Oprásků prochází několika staletími českých dějin a „zkrášluje“ příběhy poztaf od Horymíra přes Bedřicha Smetanu až třeba po Jana Masaryka. 

Vedle smíchu jsem si při čtení popřemýšlela o zkomolené češtině, která je kontroverzním prvkem díla vzbuzující vášně. Brát dějiny s humorem je jedna věc, ale „prznění“ českého jazyka už je pro někoho neúnosné. Mně to nevadí, důležitější je pro mě ten vtip příběhu a kresby, než zkomolená slova a uměla bych si Opráski představit i s běžnou češtinou. Ale u tohohle dílu mi došlo, že ty zkomoleniny mají jednu nespornou výhodu – je složitější je číst a to vede k větší pozornosti a taky zapamatování si (vědecký fakt). Jestli to byl autorův záměr, netuším. Vždyť já sakra pořád ještě nevím, kdo tím autorem Oprásků vůbec je…

Ivan Martin Jirous: Magor dětem

Pro děti a taky pro beatnické duše s bohatou fantazií.

Táta píše svým dvěma malým dcerkám pohádky – to by nebylo až tak neobvyklé, pokud by jim ty pohádky neposílal z vězení. Na začátku osmdesátých let byl Jirous z politických důvodů vězněn ve Valdicích a psaním básniček a pohádek udržoval alespoň duchovní kontakt se svými dcerami. A je tak dvojnásob obdiv zasluhující, že v takovém prostředí vytvořil něco tak něžného, vtipného a plného fantazie. 

Ať ryby vykulujou oči

voda se stejně nenamočí

u sporáku se kocour směje

oheň se taky nezahřeje

usnuli pod kamenem hadi

zima se nikdy nenachladí

kominík mával štětkou v síni

saze se vůbec neušpiní

nad hrncem tančili komáři

pára ta se už nevaří

a holčičky si pomyslí

táta nám napsal nesmysly

F. X. Havlíček: Poslední na Hluboké

Když vás baví skutečné příběhy ze života šlechticů.

Já neumím nedočíst jednou načaté knihy, včetně těch, které mě nebaví. Kdybych to uměla, o téhle knížce byste tady nečetli. Vybrala jsem si ji, protože mě zajímá osobnost Adolfa Schwarzenberga, chtěla jsem se tedy o něm dozvědět víc a rozšířit tak své sympatie. To se ale úplně nestalo. Hlavně kvůli tak trochu nudnému stylu, nepřehlednému vyprávění a málo uvěřitelné přímé řeči, která z hlavního hrdiny dělá takového knížecího robota. Moc tomu nepomáhají ani některé faktické zmatky. V jedné kapitole se třeba dozvídáme, že Adolfův otec Jan Nepomuk II. zemřel necelý měsíc po zabrání Sudet Hitlerem. V další pak, že jeho srdce puklo po obsazení Polska. Ve skutečnosti zemřel 1. října 1938, tedy den po Mnichovské dohodě, v den obsazení Sudet německou armádou a necelý rok před invazí do Polska. 

Tolik k výhradám. Na druhou stranu si umím představit, že tohle trochu staromódní a formální vyprávění si najde své spokojené čtenáře a uznávám, že jde o celkem zajímavý vhled do života významného šlechtického rodu v první polovině 20. století.

Paolo Sorrentino: Všichni mají pravdu

Povinná četba pro fanoušky režiséra Velké nádhery.

I já jsem velkou fanynkou italského genia Paola Sorrentina. Mým hlavním úkolem tedy bylo zjistit, jaké to je, když si při vyprávění nepomáhá obrazem. A jde mu to výborně. Malinkou chvilku jsem se sice trochu sžívala s hlavním hrdinou Tonym Pagodou – stárnoucím zpěvákem, který má vždy po jedné ruce nějakou couru a po té druhé lajnu kokainu, a bála jsem se, že to bude trochu skřípat. Nakonec se ale ukázal být skvělým průvodcem životem ve všech jeho oblastech, podobách a rovinách a z úvodních příběhů hraných na lehčí strunu se vyloupla jedna z nejlepších analýz lidského bytí, jakou jsem kdy četla. Takže mám spoustu témat k zamyšlení a taky předsevzetí přečíst si i Sorrentinovy Nepodstatné záležitosti. Čekám, že se ukáží být velmi podstatnými.

„Nebejt týhle trvalý, nezničitelný touhy někoho napodobovat, lidi by splaskli jako plastová mičuda na balkoně. Dychtěj se posunout o kousek dál a předem s odporem vylučujou možnost, že tam, kde jsou teď, by to konec konců nemuselo bejt špatný.“

„Protože já říkám pravdu. Sděluju podstatu, i když je nesouvislá a nesdělitelná. I když vám deptá duši.“

„Koks jen znásobí moje obavy a hned lituju, že jsem si šňupnul, a můj přirozenej způsob, jak dát najevo, že lituju, že jsem si šňupnul, je šňupnout si ještě párkrát. Divná metoda, vím to, ale už jsem holt takovej. Dost nepovedenej.“

Tony Milligan: Pravda v době populismu

Když se chcete zhluboka zamyslet nad pravdou.

Začnu citátem z knížky Všichni mají pravdu z téhle hromádky o patro výš. Nejen proto, že spolu ty tituly ladí svými názvy. S mými čtenářskými pocity ladila i Sorrentinova charakteristika vědců: „Život, kterej se anarchicky rozvíjí všude možně, s výjimkou – a tomu se říká ironie osudu – jejich popsanejch stránek.“ 

A to byl můj hlavní problém s Pravdou v době populismu. Chyběl mi k ní louskáček a sirky do očí. Oceňuju autorovo obrovské množství znalostí a přehled v oboru, které se za takovou knihou skrývají… Na druhou stranu jsou vědci, kteří svůj obor umí popularizovat, vysvětlit i průměrně inteligentnímu čtenáři své vidění světa, své myšlenky. Tady to nějak nefunguje, jak je to s pravdou v době populismu z pohledu autora, jsem moc nepochopila. Možná je to takový ten titul od vědce pro jiné vědce. Klubový příspěvek. Pak by ale v popisu edice neměl zaznít výraz „…a přitom zároveň srozumitelným a čtivým způsobem.“ 

Přes to všechno si věci, kterým vůbec nerozumím, občas přečtu ráda. I v literatuře musíme někdy mimo svou komfortní zónu.

Francoize Boucher: Kniha, co tě naučí milovat knihy. I když čtení nesnášíš

Pro všechny, kdo mají 15 minut čas na čtení.

Drobnost, kterou jsem přečetla za čtvrt hodiny ve studovně Národní knihovny. Je to bonus k hromádce, co není na hromádce. Ale o fotky nepřijdete. Nemám k tomu moc co říct, tak slova vynahradím obrazovým materiálem. Je to zkrátka taková srandovní, kreativní knížečka, která slibuje vybudovat lásku ke knihám. Pro mě by to bylo zbytečné nošení knih do knihovny, ale jiné děti by se díky ní třeba do knížek zaláskovat mohly.