Kultura je zpátky v našich životech a na mém červnu to bylo znát. I prázdniny se vyvíjejí slibně, obzvlášť, když nás všude lákají na snížené ceny. Takže jsme byli v GHMP na retrospektivní výstavě Antonína Kratochvíla a příští týden vyrážíme do barokní knihovny v Klementinu. Ale o tom až za měsíc, teď je čas na červnové vzpomínky.

Památník Karla Čapka ve Strži

Tahle první vzpomínka je ale ještě květnová. Byla by v tom měsíci osamocená, tak ji připojuji sem. Do Strže ve Stará Huti jsme se vypravili s kamarádkou Romčou. Vedle procházky po okolních přírodních krásách, byl naším hlavním cílem památník Karla Čapka. Ten najdete v domě, kde Čapek s Olgou Scheinpflugovou trávili svůj letní manželský čas a kam za nimi jezdili jejich přátelé. Třeba Ferdinand Peroutka, který tu měl dokonce svůj pokojík v podkroví. Vedle muzejních exponátů a vzpomínek na Čapkův dlouhý seznam díla a krátký život stojí za návštěvu i samotný duch místa. V zahradě pak najdete i pomníček jednoho z nejznámějších psů – Dášeňky.

Památník Karla Čapka.

Výstava V jako vítězství

Mám moc ráda výstavy ve veřejném prostoru. Nejen proto, že jsou obvykle zdarma, ale dávají místům, kterými běžně jenom proběhneme, nový rozměr. Zastavíme se, zamyslíme, rozšíříme obzor. Panely výstavy V jako vítězství stály několik měsíců na Mariánském náměstí a dozvěděla jsem se z nich zase o něco víc o konci druhé světové války. 

Výstava už z náměstí zmizela, ale fotografie a doprovodné texty najdete i on-line.

V jako vítězství – 75 let od konce války.

Národní divadlo: Manon Lescaut

Kamarádka kamarádky Miliny nás propašovala do Národního divadla na oprašovací zkoušku Manon Lescaut. Sedět a sledovat jeden z nejznámějších příběhů lásky v prázdném hledišti Národního divadla je zážitek sám o sobě. Hra samotná jako by byla jenom příjemným bonusem – romantickým okouzlením plným emocí a známých veršů. Včetně toho nejznámějšího, který ale někteří z nás znají spíš ze Starců na chmelu.

Manon je můj osud, Manon je můj osud.

Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Manon je první a poslední můj hřích,

nepoznat Manon, nemiloval bych.

Manon je motýl. Manon je včela.

Manon je růže, hozená do kostela.

Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.

Manon je rozum, který mi uletěl!

Manon je dítě. Manon je plavovláska.

Manon je první a poslední má láska.

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!

Manon je moje, umřít pro krásu…

Prohlídka kostela Mouřenec

Návštěvu kostela Mouřenec v šumavském Anníně jsem měla na seznamu k objevení už dlouho. Nejistá předpověď počasí na náš víkend v Kašperských horách nám pak rozdala karty, se kterými bylo nejlepší vyrazit na jednu z komentovaných prohlídek, které u sv. Mořice pořádají. Romantický kostel je obájený mnoha příběhy a obklopený hřbitovem, z jehož náhrobků můžete číst historii tohoto místa. Většina jmen vyrytých do kamene je totiž německých. Pár domů, ve kterých tu Němci před válkou žili, už sice ani nestojí, ale postkomunistickou opravu kostela zaplatili hlavně oni. A vůbec se zdá, že tu ty obnovené česko-německé vztahy hezky vzkvétají… spolu s hřbitovním kvítím. Výjimečně krásná a vzácná je i gotická malba na jedné ze stěn kostela a najdete tu i malou kostnici. A ten výhled o krajiny – óóóóóó!

Gotické fresky z kostela sv. Mořice.

Muzeum Šumavy Sušice

Sušické muzeum, kam jsme se vypravili cestou z Mouřence, je sice malé, ale zase jsme ho měli sami pro sebe. Zaměřuje se na historii Šumavy a také tu najdete expozice výrobku, který tohle město asi nejvíce proslavil. Ano, jsou to sirky ze Solo Sušice. 

Zaujal nás i hezký šumavský betlém. Je mechanický, ale abychom ho viděli v pohybu, budeme se tam muset vrátit někdy kolem Vánoc. Doufám, že to uděláme, protože až teď jsem si o tomhle betlému něco přečetla a ráda bych ho víc prozkoumala a našla v něm má oblíbená šumavská místa, kterých jsem si při první návštěvě nevšimla.

Šumavský betlém v muzeu v Sušicích.

GASK: Jiří Trnka – V zahradách imaginace

Kutnohorský GASK je místem, které bych chtěla mít v sousedství a vlastnit do něj permanentku. Nejen kvůli umění, ale i pro samotné prostředí bývalé jezuitské koleje. Tentokrát mě tam nalákala výstava Jiřího Trnky a byl to velký výlet do minulosti. Já byla jako dítě hltač jeho knih, takže devadesát procent obrázků, které jsem na výstavě viděla, mě vracelo vzpomínkou do dětství. Úplně se mi pak chtělo zavrtat se do peřiny se Špalíčkem pohádek. Místo toho jsem se aspoň vyblbla v herně Kouzelné zahrady na půdě galerie. 

Z fantazie Jiřího Trnky.