Srpen utekl tak rychle, jak to jenom druhý prázdninový měsíc umí, ale na pár kulturních zářezů jsem si i přesto chvilku našla. Takže tady je stručný report, proložený vírou, že to minimálně takhle půjde s kulturou i na podzim. 

Werichova vila

O Werichově vile jsme tady spolu kupodivu zatím nemluvili. Chodím tam totiž ráda. Nejen proto, že mým dlouholetým snem bylo v tomhle domě na pražské Kampě bydlet. Už v dávných dobách, kdy jsem se na chátrající vilu chodila dívat dírou v plotě. Asi je zřejmé, že to s tím mým snem nedopadlo, tak tam teď občas zajdu aspoň jako host. A depresi z toho, že v té nádheře nebydlím, pak zajím zákuskem z IF Café v přízemí domu. A když ho sním, jsem vlastně ráda, že vilu tak krásně zrekonstruovali, žije a vzpomíná na své slavné obyvatele, s Janem Werichem v čele. 

A taky se mi líbí, že expozice mají takový provozní nepořádek, který navozuje pocit, že ještě před chvilkou Jan Werich v té své pracovně seděl a jenom těsně jsme se minuli. Tak tam zkusím brzy zase zajít, třeba budu mít víc štěstí a uvidím ho zvedat se z křesla.

Bílkova vila

Tentokrát je ta kultura tak trochu vilová čtvrť, protože i má další cesta vedla přes práh jednoho slavného domu. Žil v něm sochař František Bílek se svou rodinou a stojí na křižovatce v Chotkových sadech. A nepřehlédnete ho, ani když kolem jenom jedete tramvají – na cihlové stavbě ve tvaru kosy s výraznými sloupy je na první pohled vidět, že byla navržena umělcem. Stejně tak to poznáte na interiérových prvcích i zařízení vily. Motivy tesané do kamene běžné dveře do jídelny obvykle zkrátka nezdobí. Součástí vily je i Bílkův ateliér připomínající chrámovou loď, a to nejen kvůli množství velmi expresivních soch s náboženskými motivy. Úplně pod střechu si pak vyšlápněte na výstavu jeho grafických prací a dřevěných štočků. 

A já tuhle návštěvu doufám jednou uzavřu výletem do jihočeského Chýnova, kde stojí druhý, neméně krásný Bílkův dům s atelierem.

Film Šarlatán

Ani Šarlatán nenašel lék na covid, a tak byla jarní premiéra nového filmu Agnieszky Holland přesunuta na srpen. A diváci mohli vedle letních bylin sklidit i příběh léčitele Jana Mikoláška, který pro film ležel překvapivě dlouho ladem. Velmi svérázná osobnost totiž nabízí úplnou horskou dráhu emocí – nahoru dolů, žádný šedý průměr. A podobně se vyvíjí divákův vztah k hlavnímu hrdinovi. Můj tedy rozhodně, a to mě na filmu vlastně asi bavilo nejvíc. A ach ty otisky dvacátého století! A ach ten Trojan, dokonce dvougenerační!