Já mám v těch hromádkách takovej bordel, že je snad zbořím a budu to psát po jednom přečteném kusu. Tak třeba tahle. Dopsala jsem ji a pak jsem zjistila, že na fotce nemám Dívku v pavoučí síti. A že ji nemám na žádné jiné fotce. Zato na ní je Sedmá funkce jazyka, kterou ještě nemám dočtenou. Tak jsem ji vzala a dva měsíce dočítala. Proč tak dlouho? Dozvíte se na dně téhle hromádky.

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě

Pro čtenáře tajemných a zároveň úplně obyčejných příběhů.

Dárci – skupina mladých lidí žijících odděleně od zbytku světa se v internátní škole připravuje na svůj životní úděl. 

Co je tímto údělem jsem se dozvěděla až za polovinou knížky. Pro mě zdlouhavé a místy až nudné vyprávění hlavní hrdinky tím dostalo jakýs takýs dystopický smysl. Pak už mi to tak nudné nepřišlo, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu nejen nesympatií k hlavní hrdince, ale i z plochosti a nevyužitého potenciálu pro větší literární bombu. Ale pak jsem se pročetla i doslovem a to byla jasná zpráva o tom, že svým způsobem je ta knížka geniální, a že se ty Nobelovy ceny za literaturu přeci jenom neudělují namátkově. V doslovu se totiž dočtete o autorově záměru popisovat svět pouze tak, jak ho vnímá hrdina knihy (včetně tomu odpovídajícímu literárnímu stylu), o snaze pouze navozovat představy a nepromítat do příběhu své vidění světa. A to klobouk dolů, protože udržet tyhle tendence na uzdě je vlastně vzácný a nesnadný a čistý, nepozérský.

Tak se mým úvodním znuděným výrazem nenechte odradit. I pokud tenhle styl vyprávění není vaším oblíbeným, nějaké nové obzory a pohledy na svět se vám určitě otevřou. A čtěte ty doslovy, minimálně proto, že se dozvíte, jak nad knížkou přemýšlejí jiní.

Lucie Lomová: Divoši

Pro toho, kdo má rád dobrodružství a obrázky.

Po čase jsem dostala chuť na nějaký snadno prohlídnutelný příběh a volba padla na Divochy – kreslený biografický román vyprávějící zážitky cestovatele a botanika Alberto Vojtěcha Friče. Tenhle objevitel a přítel jihoamerických indiánů si jednu zimu na počátku 20. století přivezl z Paraguaye indiána Čerwuiše, aby mu pomohl vyléčit se z neznámé choroby. Jaké to je vyměnit prales za uličky a ulice Prahy? Pro indiána nejdřív zábavné, pak se to začne trochu horšit. Ale na cestu zpět do Ameriky musí jeho ochránce nejdřív vydělat, a tak společně podnikají přednášky a překonávají odmítání ze strany tak trochu snobských vědců, kteří stěží vytáhli paty z Prahy. Na rozdíl od Čerwuiše, který je teď pravděpodobně nejzcestovatělejším indiánem světa. Ale když pak svému kmenu vypráví o Evropě, nikdo mu nevěří. Zato já komiksovému příběhu věřila každý obrázek a obzvlášť se mi líbily ty ze staré Prahy. To už je vlastně taky exotika…

David Lagercrantz: Dívka v pavoučí síti

Když toužíte vědět, jak žije Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová.

Tak asi docela dobrý. Je hodně těžký nesrovnávat tenhle kousek s prvními třemi díly Milénia, protože ty patří mezi špičku žánru a já si ještě dnes vzpomínám na probdělé noci, protože jsem prostě musela vědět, co se stane na další stránce. Tohle je jenom taková slušná kriminálka s ‚pěknými‘ tématy, jako jsou tajné služby a autismus. Která úspěšně těží z legendárních postav. Což je dobře, protože zůstávají naživu, ale jenom to tentokrát zase tolik nerozjeli. Úplně v klidu jsem tak příběh odkládala po pár přečtených stránkách zpátky na noční stolek. Nicméně jsem optimista a věřím ve vývoj, takže si jednou přečtu i pětku a šestku, třeba mě to zase nějak vtáhne do probdělých nocí.

Peter Høeg: Susanin efekt

Pro fanoušky vědy, konspiračních teorií a dobrého psaní.

Ňuf, ňuf ňuf, já bych toho Høega nejradši vzala a poňufala. Snad to nezní moc eroticky. Ňufám ho zkrátka za tu radost, která ke mně z jeho knížek prostupuje, i když ten příběh obvykle úplně radostný není. Ale je to stylový a jinačí, a to já ráda. Tentokrát se po stránkách jeho knihy prohání vědkyně Susan. A musím uznat, že „něco na té Susan je“, prohání se doslova jako buldozer. Dávno jsem nečetla knihu s hlavní hrdinkou, která by byla ve svém snažení tak vytrvalá a bezhraniční. Není divu, snaží se zachránit sebe a hlavně svou rodinu před vězením. Ani tady nejde tolik o to, co provedli, to je spíš poznámka na okraj, spíš o to, že Susan má schopnost ocenitelnou tajnými službami – lidé jsou v její přítomnosti upřímní. A tak se dozvídáme leccos. A i když jsem si už místa začala říkat, že se nějak dlouho nedozvídám, o co tady vůbec komu jde, užívala jsem si tu jazykovou a vypravěčskou radost a způsob vědeckého nazírání na zdánlivě obyčejné věci. 

Anotace knihy tvrdí, že jde o skandinávskou kriminálku, jak má být, ale to se můžete seknout v očekávání, je to spíš Peter Høeg, jak má být. K poňufání.

„Kolem stolu je teď naprosté ticho. Ve všech rodinách mají kontaminovaná území se zakopaným starým odpadem, radioaktivními izotopy nebo kostlivci se zbytky tkání. Všichni se jim vyhýbáme, ze zdvořilosti či ze strachu, nebo protože to je neproveditelné, vyčistit celý život, rozebrat ho a projet jednotlivé díly autoklávem.“

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Den falešné kočky

Když si chcete pochutnat na něčem s neomezenou fantazií.

„Mistr finského podivna“ – taková slova jsou pro mě lákavější, než zmrzlina Häagen-Dazs v akci za polovic. Obzvlášť, když jsem přečetla jeho dvě předchozí knihy a spolu s nimi přišlo do mého života velké nadšení. Tenhle chlapík umí příběh pořádně zamotat, protknout nitkami magie a zároveň vás u toho přesvědčit, že takhle se zdá svět naprosto srozumitelný a uvěřitelný. K tomu má do špičky vybroušený jazyk, na který chytá originální výrazy a sází je do stejně originálních zápletek. V tomhle kousku se hlavní hrdina vypraví za umírající matkou. A od okamžiku, kdy usedne k její smrtelné posteli, se svět otočí vzhůru nohama a rozběhne se po hlavě. Nejen do budoucnosti, ale i do vzpomínek. Autor vrší záhadu na záhadu, a i když už časem začnete tušit, v čem je zakopaná ta falešná kočka, na její vyhrabaní si musíte počkat až do úplného konce. Mňau. A ať slouží psaní, pane Jääskeläinen.

„Minulost má protivný zvyk, že zaklepe na dveře vždycky ve chvíli, kdy současnost vleze do sprchy. A člověk se nemůže jen tak rozběhnout ke dveřím a otevřít je úplně nahý.“

„Naši blízcí jsou obtížní jen tak dlouho, dokud jsou s námi. S mrtvými vycházím skvěle. Nejlepší hovory mimochodem vedeme vždy s tím, kdo není přítomen.“

Laurent Binet: Sedmá funkce jazyka

Když máte rádi humanitní vědy, ale zároveň si z nich chcete tak trochu udělat legraci.

Sémiologie, sémiotika, sémantika – nauky a vědy o znacích a jejich významech. I když jsem na školách prošla několika přednáškami na tohle téma, pamatuju si z nich jenom pojmy „označovaný“ a „označující“, většinu jsem vlastně moc nepochopila. V té době by mi tedy dost přišel vhod tenhle román, leccos se s ním lépe chápe. Pojednává o smrti sémiologa Rolanda Barthese a následné honbě za tajuplným dokumentem o sedmé funkci jazyka. Knížka je netradiční a zajímavou kombinací špionážního románu a intelektuálně-filozofického spisku. Čtivé pasáže, které jsou vyprávěné hned na několik způsobů a mají strmý spád, střídají úvahy a rozpravy na lingvistická a další témata. Ta jsem se při čtení zároveň snažila pochopit. Místy to byla marná znaků snaha. I proto mi čtení knížky trvalo skoro dva měsíce. A stejně mi zůstal seznam bílých míst, kde bych se potřebovala dovzdělat, a ten je delší, než tenhle článek. 

Jistá si jsem jenom jednou věcí – už po několika desítkách stránek mi začalo být jasné, že tady je zaděláno na mého nového oblíbeného autora. A vlastně ještě druhou věcí – nikdy, vážně nikdy, bych se nepřihlásila do rétorického souboje v klubu Logos Fraternitas. Tam se totiž neznalosti neodpouští.