V březnu 2019 jsem tady na blogu napsala tohle: „Protože mi začínalo připadat, že nedržím krok s literární dobou a mé čtenářské ruce sahají stále jenom do minulosti, rozhodla jsem se přečíst každý měsíc jednu úplnou novinku.“ A bez většího překvapení se po pár měsících ukázalo, že to nestíhám, protože třeba zrovna letos ráda sáhnu spíš po těch starších kusech. Takže pro příště se na tahle zvolání vykašlu a budu si číst, co se mi právě zachce. Všechny knížky z téhle hromádky jsou nicméně literárními novinkami letošního roku…

Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách

Když se chcete dozvědět, jestli i ženský ve středním věku umí chytat druhou mízu.

Docentka literatury, Český Krumlov a literární konotace – klíčová slova na obálce knihy, která ve mně vzbudila velké očekávání. Jenomže tahle plachetnice nakonec plula spíš po jihočeském rybníku než po Vltavě. A o moři se jí mohlo jenom zdát. Na to byl (pro mě) její děj trochu ospalý a sloh málo originální. Líbil se mi nápad s plachetnicemi ve studni, udělat ze čtyřicetileté dost nudné docentky sexy ženu neodolatelnou pro každou generaci mi ale přišlo zbytečný.

Jiřího Hájíčka mám ovšem v hledáčku už dlouho, několik jeho knížek čeká na polici v mé knihovně na svou příležitost. A já věřím, že některá z nich se mi bude víc líbit. Třeba jenom proto, že na rozdíl od Plachetnic na vinětách mi tam bude alespoň jedna postava sympatická. Tady mi holt nikdo k srdci nepřirostl.

Fredrik Backman: Úzkosti a jejich lidé

Když chcete slyšet smutnou zprávu o světě a zároveň se u toho od srdce zasmát.

I když mám v oblibě celou škálu literárních žánrů, při čtení Backmana mi připadá, že jeho psaní tak nějak nejvíc ladí mému naturelu. Že je mi blízký způsobem přemýšlení, smyslem pro humor, zálibou v trochu ujetých originálních zápletkách… Takže se mi krásně čte.

Přebal téhle knihy ji označil za Backmanovu nejvtipnější. Tak jsem byla zvědavá, ale potvrdit to neumím. Já se bavím nad jeho řádky vždycky. Sarkastický humor v kombinaci s bezmezným optimismem je ale občas proložený smutkem, stejně jako život. 

Jeho filozofování možná nechodí moc do hloubky, ale o to se mi zdá přístupnější, pochopitelnější, víc otiskující.

A když do jednoho bytu umístíte lupičské individuum, párek leseb čekajících své první dítě, znuděnou milionářku, chlapa s králičí hlavou, popíjející stařenku a usedlý seniorský pár, je pro filozofii prostoru dost. A i pro příležitost postavit proti sobě jejich rozdílné zkušenosti, životní postoje i názory a také jim brousit hrany a předvádět je v různých barvách. Další věc, co mám na Backmanovi ráda. Možná idealistické a trochu naivní, ale nechť! Ať dobro vítězí nad zlem a ať se i zdánlivě neodpustitelné chyby odpouští, když na jedné straně litujeme a na druhé chápeme. To jsou autorova poselství nejen z téhle knihy. Proložené kopcem srandy. A když jste sami smutní a sražení na kolena, takovéhle knížky vám pomůžou mnohem líp, než leckteré self-help příručky.

„Pravda je, že kdyby lidé byli opravdu tak šťastní, jak to vypadá na internetu, netrávili by na něm sakra tolik času, protože ten, kdo prožívá krásný den, ho z poloviny nevyplácá na focení sebe sama. Pěstovat mýtus kolem své osoby umí každý, pokud na to má dost hnojiva, takže jestli tráva na druhé straně plotu vypadá zeleněji, asi bude plná sraček.“

Jostein Gaarder: Tajemství karet

Filozofie pro děti, začátečníky a pro každého žolíka.

Jostein Gaarder napsal slavný Sofiin svět – příběh patnáctileté Sofie a dějiny filozofie v jednom. Do světa filozofů pouští svého hlavního hrdinu i tentokrát. Teď je to dvanáctiletý Hans Thomas na cestě z Norska do Řecka a tak trochu i do minulosti své rodiny. A protože jeho otec je amatérský filozof, učí cestou svého syna hledat smysl život, všímat si maličkostí, užívat si přítomnosti… takže o náznaky, narážky a metafory tu není nouze. Hlavně díky paralelnímu příběhu z tajemného ostrova, na kterém žijí karetní postavy. A tady se zase dostáváme na pole psychologie a typologie osobností, protože s pomocí hracích karet jde vlastně krásně kategorizovat. Jenom žolík stojí mimo všechny kategorie, a tak reprezentuje pohyb, odlišnost, univerzálnost a s tím přicházející touhu vidět víc, snahu všemu porozumět a následnou moudrost.

Tahle knížka pro děti i dospělé o tom, jak je důležité žít na plno, divit se a žasnout nad světem, je sice třicet let stará, mě ale okouzlilo její letošní vydání s ilustracemi Renáty Fučíkové. A díky ní jsem si dala na seznam věcí, co potřebuju, kapesní mikroskop. Abych mohla po vzoru Hanse Thomase chodit po světě a prohlížet si ho do těch nejmenších detailů.

Peter Høeg: Tvýma očima

Pokud se chcete vydat na výpravu do lidského vědomí.

Tohle je můj druhý přečtený Høeg v pár měsících. Jeho Susanin efekt ve mně sice zanechal větší dojem, i tak jsem ale dostala základ, který jsem očekávala. Originální zápletky, to je zkrátka autorův taneční parket. Tentokrát jsme se zapletli se třemi přáteli z dětství. Jeden z nich se pokouší o odchod z tohohle světa, další se lidem s psychickými problémy naopak pokouší pomáhat ve svém institutu, kde vyvíjí převratné přístupy pro práci s lidským vědomím a třetí, hlavní hrdina, je spisovatel jménem Peter Høeg. Což jsou fakta, která vyvolávají otázky na pozadí, stejně jako celá knížka. Chvíli mi tedy trvalo, než jsem se do ní začetla, příběh si musel získat mou důvěru a při čtení jsem byla pořád trochu jako na houpačce – chvílemi jsem pociťovala něco jako zklamání, jindy zase naprosté nadšení. Třeba z myšlenky skutečného kolektivního vědomí, před kterým nás chrání jakýsi firewall a brání tak naše duševní zdraví. Jenom třeba hypersenzitivní jedinci mají tu obranu míň odolnou.