Když jsem tady před půl rokem psala o kultuře v době koronavirové, naivně jsem si ani nepředstavovala, že ten článek bude mít ještě letos pokračování. Navíc to vypadá, že „žlutý pes„ je v nedohlednu, tak se možná ještě budou hodit tyhle kulturní objevy druhé vlny.

Divadelní předplatné Dramox

Hned v úvodu se trochu paradoxně přiznávám, že mě moc nebaví divadelní hry v televizi nebo na streamu. Na divadle je nejlepší ten přítomný okamžik, atmosféra a i skutečnost, že nemůžete jen tak stisknout tlačítko a dát si pauzu. Součástí zážitku je i to, že máte herce doslova na dosah, tady a teď. Ale služba od Dramoxu mi přišla jako hezký způsob, jak podpořit zavřená divadla. Zatím jsem tedy stihla jedinou hru… 

Klicperovo divadlo: Velká mořská víla

Právě tenhle kousek jsem si vybrala ze dvou důvodů: 1. V Klicperově divadle v Hradci Králové jsem ještě nikdy nebyla. 2. V úvodu popisu zmiňují Lásku nebeskou a prosinec je už za rohem, tak jsem se rozhodla dát šanci tomuhle „předskokanovi mého oblíbeného vánočně-tradičního filmu.“ 

A vybrala jsem si dobře, dvouhodinová tragikomedie je plná dramatických prvků, vtipů, glos a narážek. Něco mě bavilo víc, něco míň, jak už to většinou chodí. V hlavě mi zůstaly tyhle dvě věty:

„Terapie nikam nevedla, ta doktorka na tom byla ještě hůř než já.“ a „Musím běžet, náš Oliver si doma zapomněl učebnice a já nechci, aby jeho spolužáci přišli na to, že je nepotřebuje.“

Jsou nejen vtipné, ale vystihují pro mě podstatu hry. Jejím středem jsou tři sestry, z nichž každá si prožívá to své. Někoho vytáčí jeho přemoudřelé děti, někoho to, že žádné nemá. A tak je to na divadelních prknech jako v životě – řeší se vztahy, rodina, manželství, práce, nenaplněné pohádky. Ale i po krk ve starostech vždycky můžete najít nějaké to místo pro trochu srandy.

Rozhodně chci na Dramoxu ještě stihnout Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Už jsem hru viděla a vzpomínám na ni s láskou. I k tomu může být tahle databáze divadelních her dobrá. K oživení vzpomínek a trochu pohaslé lásky. Navíc mám rozečtenou knížku O Pavlovi, kde na svého muže Pavla Juráčka vzpomíná Daňa Horáková. A takováhle prolínání jsou pro mě vždycky zajímavá. 

Edisonline

Tady pro změnu přichází způsob, jak podpořit jedno zajímavé pražské kino a poňuchňat se trochu v nezávislých festivalových filmech. Měsíční předplatné je za cenu jedné vstupenky do kina, mají aplikaci pro chytré televize a najdete tam jeden filmový poklad vedle druhého. To jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Jestli je vaší výhradou, že už máte Netflix a HBO GO, tak tady zase najdete úplně jiné kousky. Já už viděla 4 z nich a seznam těch, které na mě ještě čekají, je dlouhý asi jako seznam celé nabídky Edisonline. 

Emma Dante: Ulice v Palermu

Ulice v Palermu je hodně minimalistický film odehrávající se pouze na několika místech. Tím hlavním z nich je, a to nebude velké překvapení, jedna malá ulice v Palermu. Potkají se na ní dvě auta doslova tváří v tvář. Stačilo by, aby jedna z řidiček trochu couvla a jelo by se dál. Jenomže žádná z nich to není ochotná udělat. A trvá to dlouho, hodně dlouho. I tak je zábavné tu scénu sledovat. Je to hlučné, absurdní, jihoitalské, živé a překvapivě také uvěřitelné. Tohle se přeci může snadno stát.

K. a D. Louise: Pěkně tučná sebeláska

Dokument o mladých ženách, které odmítají diktát ideálů tělesných proporcí a mají se rády takové, jaké jsou. No někdy to spíš trochu drhne. A tak vyvstává otázka: Vážně stačí, když vám někdo řekne, že každé tělo je krásné a vy hned zapomenete na všechny znechucené pohledy, neobléknutelné šaty a jiné bolesti těla i duše? Když si zároveň uvědomujete, že pro své tělo neděláte právě to nejlepší… A proč, když chci ukázat, že se mám ráda taková, jaká jsem, musím jít do nějakých extrémů? Trička nad pupík, minisukně, flitry, krajky, všechny vzory světa, nahota. Obléct se střídmě znamená, že své obézní tělo tedy ráda nemáte?

No bylo to smutné, zábavné, varovné. Od všeho pěkně tučný kousek.

Suleiman Elia: To musí být nebe

Mňam, film z kategorie „moje gusto“. S pomalým, líně plynoucím dějem, bez větší akce, kde jsou jednotlivé scény spíš jako obrazy. A to já mám ráda – jenom tak koukat kolem, zastavit se v čase a přitom žít naplno v mikrozměnách. Takový mi přišel i tenhle film. Palestinský režisér se v něm vydává na cestu do Paříže a New Yorku, kvůli podpoře svého filmu (ale tím si nejsem jistá). Co si pamatuju, je skvělá hudba a výjimečné hraní si s detaily, korunované dětsky vykuleným výrazem hlavního hrdiny. Třeba když stojí na prázdné ulici a kolem se odehrává nějaký absurdní minimalistický děj. Tedy pokud pomineme scénu z newyorských ulic, tam všichni ti po zuby ozbrojení Američané působí spíš akčně. Což bylo trošku stereotypizující, ale rozhodně zábavný. Obzvlášť s reálnými obrázky povolebních shromáždění na amerických ulicích v čerstvé paměti.

Genovese Paolo: Naprostí cizinci

V knize o psaní scénářů jsem se kdysi dočetla, že film vyžaduje dva zvraty v ději. Osobně mám radši, když jich tam je mnohem víc. Takový to, když si řeknete „Aha, takže takhle to je“ a po několika minutách se zase ptáte „Coooo?!?“. A tak několikrát dokola. To je případ i Naprostých cizinců, italského filmu o skupině přátel středního věku, kteří se při večeři rozhodnou, že budou sdílet všechny hovory a zprávy, co během jídla přistanou na jejich mobilech. A přistává toho pochopitelně hodně. Hlavně tedy otázka, koho vlastně doopravdy známe? Je to velká legrace a zároveň to není plytký. Film už jsem kdysi viděla v letňáku, ale i na podruhé to bylo poblouznění. Zase tedy o dost jiná Itálie, než ta v Palermu o pár řádek výše, ale žhavých emocí pořád zůstává dost.

Tolik k Dramoxu a Edisonline. Pochopitelně dál fungují i zdroje, o kterých jsme si tady psali na jaře. Třeba Kultura žije a virtuální prohlídky muzeí. V tom našem Národním je teď online i zajímavá výstava k čtyřstému výročí bitvy na Bílé hoře.